Balkánské zpěvy (1913)

Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
JAN ROKYTA: BALKÁNSKÉ ZPĚVY
V PRAZE, 1913. TISKAŘSKÉ A VYDAVATELSKÉ DRUŽSTVO „POKROK“ V PRAZE, SPOLECNOSTSPOLEČNOST S RUČENÍM OBMEZENÝM,OBMEZENÝM. (ADMINISTRACE „CASU“„ČASU“, PRAHA-II., JUNGMANNOVA UL. Č. 21.)
[1] VŠECKA PRÁVA VYHRAŽENA.
[2] CHARVATSKÉMU BÁSNÍKU JOSIPU MILAKOVIĆOVI S BRATRSKÝM POZDRAVEM J. R.
[3]
PŮL TISÍCLETÍ...
Půl tisícletí bídy, muk a stonů! Když na Kosově poslední pad’ rek, byl uchvatitel pánem milionů a syn té země rab a pouta vlek’. Půl tisícletí nářku, slzí, lkání v těch skalinách a polích, kde stál Srb, bůh mlčel na modlitby: Smilování – a tyran odpověď měl krátkou: Trp! Půl tisícletí krev se v proudech lila, kde sřítilo se carství Bulharů – květ junáků, jichž upoutána síla, teď proměněn byl v stáda soumarů. Půl tisícletí mřela pokolení, věk krve plodil bídy století – a zdálo se, že bídy konce není, že nad Balkánem věčné prokletí. A náhle vzbudila se síla lidu, vstal, o němž pěli, Marko Králevic – lid, jenž měl poslušně nést věčnou bídu, teď proměnil se v národ lvů a lvic. Kdo v otroctví byl, hrdě zvedl čelo, jde pánem, kde měl rabem umírat, zpěv jeho zní, kde úpění jen znělo, a hrdé heslo: Soluň! Cařihrad!... 5 Slyšíte volání to vítězovo, kdož jímali jste národ v okovy, kdo poutali jste svědomí i slovo a chystali jim smrti příkrovy? Slyšíte, kdož jste těmi pouty spjati, kdo marně snažíte se z prachu vstát, jak na východě tyrana děs chvátí, že otroci mu připravili pád?... Půl tisícletí běd a krvácení, otrocký osud, mučednický rys – a náhle otrok kácí vše a mění... a tyran chví se: Přec je Nemesis! – – 6
MATKA JUGOVIĆŮ.
Jako mocný vítr Srbskem letí zavolání vojska do zbraně: Potřebuje Srbsko vašich dětí, matky, dejte mu je oddaně! Jako svatý vítr hlas ten vniká do měst, dědin, paláců i chat – každý v sobě cítí bojovníka, kam vlast volá, všecky nese chvat. Kráčí matka, synů pět jde před ní, její sokoli to stateční; v potu tváří pracují v den všední – dnes je pro všecky den sváteční. Sen má vyplnit se mnohých rodů, přišel boje posledního den – kdo by nešel v zápas za svobodu, jména srbského jest nehoden... Kráčí matka věkem nahrbená, kolem ní jsou její sokoli – vede matka syny, slabá žena, chovala je, aby padli na poli... – Jednoho si můžeš, matko stará, by tě živil, doma zůstavit. – – Ó, mně pro vše stejně srdce hárá, stejný ke všem pod hrudí mou cit. 7 Všecky v bolesti jsem porodila, všecky odkojila krví svou. Jednoho však zbýt-li má mně síla, ať je nejmladší mně oporou. – Oj, matičko, jak mám zůstat v chatě, když mám sílu, abych nesl zbraň; budeme se všichni bíti za tě, tebe, matko, bůh nám doma chraň! – Nuže, jděte všichni, děti moje, kde car Lazar padl v sirou zem – snad se vrátíte mi zase z boje, až bude Srb nazván vítězem. A když dva, tři, čtyři padnou v poli, aspoň jeden snad se vrátí k nám – a když také toho koule skolí, už ten život nějak dokonám. Budu slzou rosit chudou hrudu, slzou zlaté zrno zalívat – když nám Srbům slunce vzejde, budu na vás, sokolové, vzpomínat... 8
PROBUZENÁ SÍLA.
Zřel jsem Dalmatince: jonák jako hora, trpaslíček pansky řídil jeho ruch; pidimužík káže, obr klidně orá – Síla upoutaná, jíž je Bída druh... Vždycky jsem si myslel: kdy se tato Síla spánkem upoutaná, kdy se probudí? Kdy k ní z báje přijde posestrima Víla, by ji navrátila obří do hrudi?... A již přiletěla jako bouře jarní, obra probudila ve tvář pocelem – co dřív byly v čele jenom snové marní, to chce jonák míti živým údělem. Ruka jedna sice ještě beze vlády; jedno oko ještě mdlobou přivřeno – ale to, co vstalo, dobývá již hrady, sahá po tom, co mu dávno souzeno! Co mu dávno bylo násilníkem vzato, když mu na Kosovu vypad’ meč i štít, co mu bylo krví dávných otců svato, chce teď probuzený zase zpátky mít! Zpola probuzená Síla Prizren vzala, staré Skoplje se jí vzdalo v pokoře – půda, na níž spala, těsná jest jí, malá, jako vichr volá: Vzhůru na moře!... 9 Slyším toto heslo v dálce na severu, myšlenka mi maně hlavou proletí: Což až věčný osud pošle Vílu dceru probudit, co ještě dříme v zakletí! Báseň Probuzená síla byla státním zastupitelstvím v Praze zabavena pro zločin velezrády,velezrády a zemský soud trestní jako soud tiskový konfiskaci potvrdil. Otiskujeme báseň z interpelace, kterou podali posl. Masaryk a soudr. v poslanecké sněmovně říšské rady dne 17. června 1913. (Přílohy II., 3817/I.)
10
ORLOVÉ.
Z orlího hnízda na Černé Hoře slyšeti tepot mohutných křídel – oblétla Lovčen, v dálku se dala rodina orlí ze skalních sídel... Junáci mladí, mohutní muži, v čele jich starci šedivých knírů, – všecko jde v řadách sevřených k boji, v staré své zbraně starou svou víru. Tak jak je kreslil kouzelník Čermák: obočí mocná, pochmurné zraky, sevřené rety, dlaň svírá pušku – stoupají stezkou strmou až v mraky. Jako pták orel v soutěsky hledí, nemluví mnoho, netratí slova – časem jen zazní skalami píseň: Onam onamo, za brda ova! A zatím doma chudoba zbyla, tak jak ji črtal Zvěřina kdysi; rozbitá chata, skrčená, skrovná, orlí jak hnízdo na skále visí, v kamení koza zeleň si hledá, zcuchaná sosna k chatě se kloní, stařena pod ní, vtělená bída – nade vším divá bóra se honí... 11 Z orlího hnízda na Černé Hoře slyšeti tepot mohutných křídel – oblétla Lovčen, v dálku se dala rodina orlí ze skalních sídel... Zahoukly pušky, zahřměla děla – doma kdes mnohá zapláče vdova; zde ale v poli v boj volá píseň: Onam onamo, za brda ova! 12
PERUŠTICE. (Z bulharského povstání r. 1876.)
V Peruštici kostel s křížem dvojitým, že zde stánek bůh má pravoslavný – mlčky hledí k mučeným a ubitým, v hrůze válečné sní sen svůj dávný. Vůkol volání: Hoj, do chrámu se spas, živ kdo’s ještě v bědné Peruštici – ochrání nás patron, svatý Anastas, zaštítí nás bůh, teď trestající! A již dav se zatarasil v kostele, starci, muži, ženy, dívky, děti – duní rány z děl a pušek z ocele, s koulí každé chvíle zmar sem vletí. Dva dni hrozné a dvě noci hroznější střelba zní a nešťastníci úpí – v chrámě živých sbor je stále skrovnější, mrtvých stoh se stále výše kupí. Třetí jitro vstává, marně prosí dav: Pane, ať se chrám Tvůj na nás sřítí, smrt svou na nás pošli, nepřátel nás zbav!... Venku u zdí chrámu požár svítí. Venku bašibozuk divý zvedá řev nad planoucích hranic září rudou: Hoj, co tam je žen a co tam sličných děv, všecky sladkou kořistí nám budou! 13 Vnitřek chrámu v peklo mění hranic žár – větší peklo v duších, nežli to je. Spase Gineve, čas sáhnout pro handžár, zabít ženu svou a děti svoje! Bratře, než je pozdě, rychle vytas nůž, sestra z ruky tvojí smrti žádá! Milý, ještě jednou obejmi mne úž – v náručí tvém umřela bych ráda!... Oběť dokonána... V chrám se kouří krev, na dlažbě je mrtvých měkké lože... Ginev ještě v smrti volá v pustý řev: Ty nás pomsti, pravoslavný bože!... 14
ŠUMÍ MARICA...
Šumí Marica okrvavená, Balkánem hřímá války ozvěna – vůz její letí v údolí z hor, vichrem jej žene Bulharů sbor. Spřežení divné před vozem letí: zástupy starců, dívek a dětí, junáků, mužů, stařen i žen, zsinalý každý a okrvaven. Mrtví to vstali z nesčetných hrobů, volali k pomstě za divou zlobu neslyšným hlasem, však ostrým jak meč, jdoucím až k srdci a zvoucím je v seč. Byl to hlas pěti minulých věků, byl to hlas krve, plnící řeku, byl to hlas smutku, jenž oblakem skryl černavým Balkán i Rodop i Ryl. Dítěti zníval z mateřské písně, do snění lásky zapadal přísně, do práce Bulharu ponuře zněl a ještě do hrobu za ním se chvěl. Před vozem zní teď, v bojboj, jenž se řítí, na němž se lesklé bodáky svítí – za ním jdou, ve zracích posvátný hněv, junáci, na retech válečný zpěv. 15 Jdou, kam jim zjevy před vozem kynou; na sta jich padá, tisíce hynou – v čele však stínů, zjevů těch král, Christo jim Botjov kyne: Jen dál!... Šumí Marica okrvavená, Balkánem hřímá války ozvěna – heslo s hor vrací se na tisíckrát živých i mrtvých: Na Cařihrad! Poznámka: Christo Botjov (Botev), bulharský básníkbásník, revolucionář, padlý v povstání r. 1876.
16
MAKEDONIE.
Vardar plyne skalinami, od Rylu se řítí Struma – na balvanech nad vodami sedá zkrvavená duma. Sedá v mlhách nad jezery, sedá k chatě pobořené, pláče pro bulharské dcery, pro panenství zhanobené. Sedá k dědin spáleništi, v němž se štěstí v krvi válí, zří, jak vrahů zbraň se blyští od požárů ještě z dáli. K zabitému hospodáři, k mrtvé jeho ženě sedá, jejíž ňadro v ohně záři nemluvněte ručka hledá. Do hor prchá od té hrůzy, v lesní pustiny se hrouží – všude, kam se šine v chůzi, nad kořistí supi krouží. A kde nezří čerstvé krve, vybělené vidí kosti – jak je dnes, že bylo prve, dí ta mluva minulosti. 17 Prchá ještě výše k Rylu, sedá k ohně záři rudé – zří tam povstaleckou sílu snít, že jednou jinak bude! S nimi v příští dobu patří: podél Vardaru a Strumy dvojím proudem táhnou bratří, nesou volnost v smutné rumy. Podali si posléz ruce, nesou žalných dějů konec: kde dřív jenom zmíral v muce žíti bude Makedonec!... 18
CAŘIHRAD.
Kde stála pyšná, zářná Byzancie, vstal ještě krasší Konstantinopol; hrd stavěl patu na otrocké šíje a šířil pyšnou slávu kol a kol. Moudrosti boží chrám zde vybudoval, vzor jehož v modré nebes báni zříš, umění velké poklady v něm schoval a na báň jasný symbol vztýčil – kříž. Kříž zářil nadpozemsky se své výše – a vůkol prostopášnost, klam a lež, hřích v pýše chodil, vesel prázdnil číše – a časem otroky hnal v bojů řež... A přišly dnové soudu, hrůzy tíže, s hordami svými přitrh’ Mohamed – v zem klesl s chrámu jasný symbol kříže a po věky se z prachu nepozved’. S východní slávou, pohádkovým leskem teď Stambul hrdě tady vznesl líc – a místo kříže, jenž se sřítil s třeskem, na božím chrámě vzplanul půlměsíc. A hrůza odtud vyjížděla v dálku, vnikala v život hradů, chat a cel, přes Balkán, za Dunaj až nesla válku – a za Evropu Slovan krvácel... 19 A v posled míra hrůzy naplněna, vstal, jenž byl bídnou rájou věků pět, na Stambul pyšný táhne – jaká změna! – a nikdo v prach ho nestrhne již zpět. Sen vyplní se cara Simeona po věcích bídy, otroctví a ztrát – kde poražený Stambul v prachu skoná, tam v nové záři vstane Cařihrad. A na chrámě tvé Moudrosti, ó Pane, až s díkem Slovan vítěz vkročí veň, ať na vše časy nový symbol vstane: planoucí, velká, jasná pochodeň!... 20
BALKÁNSKÁ SETBA.
Jarní vánek dýchl v pláně, zlaté zrní na Balkáně vyklíčilo v osení – mnil’s, že kraje zpustošené, krví předků nasycené v žírné lány promění. Ale přišel škůdce cizí, zasil mezi zrno ryzí plno sváru koukole; rostlo neblahé to býlí, dobré setbě bralo síly – žalný pohled na pole! Vzrostlo-li co,Vzrostlo-li, co jiný sklízel, hospodářům trud a svízel kynul v zemském údolí – a ještě se denně chvěli, by je cizí škůdce smělý nepřipravil o roli. Viděli jej obcházeti zase, nežli přišlo setí, s chtivým zrakem za mezí – v očích, které divně svítí jako blesky v hromobití, dobrého nic nevězí. Přece něco prospěšného z toho zraku zlověstného 21 hospodářům zasvitlo: v blescích jeho uviděli, komu kvítí, jež je dělí, užitek by poskytlo. A když přišel, by jim škodil, černé zrno k zlatým hodil – sousedé mu vyšli vstříc: Zvolna, brachu, v tom je bída, že teď tvoje spády hlídá čtvero párů zřítelnic! Čtvero párů statných paží společně se vynasnaží zlatou setbu uhájit – víme nyní, co nás spasí, bychom mohli zlaté klasy za svou práci také žít! Čtyři páry bdělých očí uzří, k Balkánu když zbočí cizí krok a cizí lest – ukáží, kam sílu pnouti, na čí hřbet má dopadnouti čtverých paží tvrdá pěst! 22
ZVONY.
Padlo carstvo srbské, padlo na Kosovu, příkrov smrti nad ním v šíř se rozestřel – zvony zazněly mu naposledy k rovu, když je zahubilo tisíc ostrých střel. Naposled se zvony ještě rozhučely, lkaly nade hrobem, bily k poplachu – Kde dřív zníval slavně, teď zněl hlas jich ztmělý, než je uchvatitel strhl do prachu... Smutně stály věže, smutně stály báně, tiše pohlížely v zardousený kraj – lid se tiše scházel, kde byl stánek Páně, o bývalém carstvu vyprávěl si báj. V poutech celé rody marně krvácely, nad ubohou zemí černý mrak se tměl, k zemi lid se shýbal pod břemenem čely – guslar však mu dále starou báji pěl. Stará srbská síla Marka Králevice že jen v sestry Víly dříme náruči, že se od Kosova Srbstva na hranice zase jednou zvony slavně rozzvučí... A ta síla vstala, zem že zachvěla se od dupotu koní, od hřímání děl – kde Srb pánem býval, bude pánem zase, jako starý guslar stokrát pověděl. 23 Až boj skončen bude, až se duha sklene, na radlici bude palaš překován – živé zrno padne v pole zkrvavené, novým osením se zazelená lán. Děla, která pomstou za Kosovo hřměla, na kov rozlijí se, v zvony promění – a zem, která věky tiše snila, celá rozzvučí se zněním zvonů Vzkříšení!... 24
MY ČEKALI JSME...
My čekali jsme na vás bez ustání – jak za dnů zimy, plných soumraku, kdy vítr s hor k nám závoj sněhu shání, čekáme jaro, plné zázraků a oživujícího usmívání. My čekali jsme na vás dny a týdny, když zrno zlaté v zem jsme vkládali, když probouzel je úsměv slunce vlídný a živily je deště přívaly, i když se klasy smály v kraj náš bídný. My čekali jsme na vás dny a léta, již dětmi ždáli jsme, že přijdete, že s rukou sejmete nám pouta kletá, květ volnosti že z niv nám vykvete a po otroctví navždy bude veta. A ve snech junáckých jsme zalétali k vám za hory a stále toužili, a stále v naše planiny vás zvali, jež potem jsme a krví kropili a na nichž mnozí steskem umírali. A dětem jsme pak o vás vyprávěli, že přijdete jak po noci jde den, jak jaro po zimě jde v květů běli – a že se splní dávných časů sen, že volným, svým zas bude kraj náš celý. 25 Ač sněhem naše zbělely už hlavy – my stále byli plni naděje, byť kraj náš mrak zaléhal popelavý, že dočkáme se, až se oděje zem naše zlatým sluncem vaší slávy. I čekali jsme, stále připraveni, by chleba bylo vaše pro čety, by vína bylo k bratří napojení, až přijdou skončit osud prokletý, tmu noci změnit v bílé světlo denní... A vy jste přišli! My přec dočkali se! Co dětem otec kreslíval a děd, když sedali jsme k hořkých darů míse, jež udílel nám život plný běd – to zasvitlo teď naší hlavě lysé! Vy přišli jste, ó bratří, vaše zbraně bouř přinesly, jež vyčistí náš vzduch; až mine, slunce svitne v naše stráně a nového z nich vzejde žití ruch... Buď za to pochváleno jméno Páně! 26
ŽALOBA.
Žaluju na tě, Evropo stará, nevěstko sešlá pochybných vnad – pro požár, kterákterý Východem hárá, pro zkázu krbů, tisíce chat. Žaluju na tě před tváří boha, jímž se tvůj denně zaklíná ret, se sluhy jehož kleká tvá noha, aby vám pomoh’ rozdělit svět. Žaluju na tě pro krve proudy, které se lijí pod Balkánem, které se řinou v skály a hroudy, které tam pije žíznivá zem. Žaluju na tě pro bolest matek, pro sirot slzy, pro nevěst pláč, pro nářek panen, které rve z chatek v žádosti pusté lupič a rváč. Žaluju na tě pro vášně dravé, které tam války probudil řev, kde moh’ kvést kalich lidskosti pravé, kde mohl k práci zaznívat zpěv... Chtěl bych mít sílu prorocké řeči, která kdys hřměla v Jerusalém, bych na tě pomstu bytosti Větší přivolal v mocném prokletí zlém. 27 Však i když nemám víry a síly, kterou kdys prorok Eliáš měl – vím, že přec jednou v dějinnou chvíli přijde, čím tebe stihnout bych chtěl. Vím, že i tvoje hodina přijde, tak jako přišla Východu dnes – až toho jitra slunce zář vyjde, nevěstko bídná, potom se třes! Všecky tvé hříchy zjeveny budou, stržen ti s těla klamný tvůj cár, paní teď – budeš ženou jen chudou, tváře ti hanby zažehne žár. Ti, jež jsi v poutech držela věky, svobodni vyjdou na boží svět – nevzhlédnou na tvé pochybné vděky, půjdou, kam volný pozve je vzIet... 28
DVA ZJEVY.
Boj dozuřil, jen z dálky dělo hřímá. Den pohasíná, západ zmírá v krvi – s ním mnohý padlý junák v smrti dřímá a proudem teplé krve pole mrví... Boj odehnal se jako letní bouře, hřímání vzdálené jen pobručuje – vůz války jinam letí v mracích kouře, za sebou ticho smrti zůstavuje. Klid zbraní zde je, leží rozmetány – a vedle tiše leží, kdož je nesli... Krev ještě prýští z otevřené rány a kane k zemi, na níž údy klesly. Jen tu a tam se ozve zasténání, kde koule špatně dílo dokonala – a potom zas je ticho v smutné pláni, kde před chvílichvílí smrt hojné klasy žala... Vše bez pohybu, jenom tam, hle, zvolna trup zkrvácený o loket se vzpírá, tvář pozvedá se bledá, k smrti bolná a za sluncem v dál kalné oko zírá. Co hledá v obzoru, kde slunce hasne? Zda domov jeho leží tam tou stranou, v něm pláče oko jeho ženy krásné, či matka chýlí tvář svou ustaranou?... 29 Dva poutníky se polem blížit vidí: jdou kroky po bojišti neslyšnými, jak nebyli by ze smrtelných lidí – spíš vznášejí se jak ty v dálce dýmy. Ten jeden velký kmet je v selské bluze, vous bílý, mohutný mu na hruď splývá a z pod obočí mocných po té hrůze dvé vpadlých, hlubokých se očí dívá. A druhý muž je v dlouhé, bílé říze, dobrotou nebeskou se oči nítí, vlas volný splývá jako zlatá příze a celá postať divným světlem svítí... Ten jeden těžce povzdech’ nad obětmi: „Žel, přikázání že jste nepomněli! Jak nikdy světlo, tma jen vzejde ze tmy, tak zlo jen plodí zla odpůrce smělý...“ A druhý, plný přepodivné záře, jen k zabitým se v tichém smutku shýbal a v zsinalé a zkrvavené tváře i přátele i nepřátele líbal... Jej uzřev padlý, jenž vstal v zbylé snaze, a ucítiv rtu jeho pocel sladký – se blaze usmál, oči přivřel blaze a klesl na zem jako na klín matky... 30
STARÁ PÍSEŇ.
Vy do pluhů jste těžkých zapřáhli se a kamenitý lán jste orali, a orali jste skály hrdé, lysé, že mnozí z vás v té orbě padali, že mnohý junák leží mrtvým trupem, strnulým zrakem zírá do dáli, jak havrani sem spějí za svým lupem. Vy orali jste pole, jež vám vzata, kde hospodářem praotec váš byl, kde každá hruda vzpomínkou vám svata, s níž předků čin ji navždy zasnoubil – a při té orbě vaše krev se lila, v zem kanula, prach posvátný kde zbyl a dávné slávy přemnohá kost bílá. Vy v snaze spravedlivé, v touze čisté jho těžké na šíj jste si vložili, dne tíž i horko klidně snášeli jste a neoddechli jste ni na chvíli – a když jste mnili, u konce žeť svízel, tu ďábel objevil se zlotřilý, by plody vašich namáhání sklízel. Vzal na se Spravednosti pěknou masku, škleb pekelný ve vážnou složil tvář – kde vy jste životy své dali v sázku, on spár svůj klade, duší otrokář, a svaté pravdy drze dovolává 31 se před vámi a světem mistr lhář a v prsa bije se, žeť strážcem práva... Tak bylo vždy a dlouho ještě bude, však pevně věřím, že ne na věky. Vždy plody spravedlivých byly chudé, cíl jejich tužeb vždy byl daleký, vždy rudý ďábel stoupal v jejich líchu, vždy žíznivé je srážel od řeky a za ně pil a klidil v pekla smíchu. Však přece vždycky dobra zápasníci byť o píď pohnuli svým balvanem, i ač jich hynul tisíc po tisíci, duch často doufal v těle ztýraném – přec vždycky dále valili svou horu v té pevné víře: Však my dostanem ji s cesty, dojdem cíle volných tvorů!... A tak i vy. Smích ďáblův sic vás bolí, však dobře slyšte, že v něm zní i strach. Ví nepřítel, že zem se pod ním drolí, zří balvan obrovský ten starý vrah, zří, jak se vaší silou na něj blíží a ví, že rozdrtí jej v bídný prach, až v soudu den jej zalehne svou tíží!..,tíží!... 32
MLUVA BALKÁNU.
Salvy děl a pušek, řinkot zbraní, krev, jež ráda teče z bílých skrání, pochod od pohoří k pohoří, děs a útěk vraha před mstiteli, kteří dřív jen v bezmoci se chvěli – vše to divnou řečí hovoří. Rozléhá se do evropských lánů, k břehům Baltu až i k okeánu jako neodbytné svědomí – na hrady a na paláce buší, mocným násilníkům hřímá v duši, že se každé pouto rozlomí. Že není té moci ani slávy, jež by mohla držet lidstva davy v okovech a bídě na věky – že i upoutaná po staletí peruť konečně přec jednou vzletí ve volnosti prostor daleký... Řeč ta také k nám zalétá věru: Hoj, vy bratří dálném na severu, slyšte od Balkánu volných zpěv! Také vy své Kosovo jste měli, jako my svůj západ zkrvavělý, když byl zraněn vaší země lev. Také jeho v cizí pouta jali, také vaše rody umíraly 33 v otroctví a cízíchcizích na nivách – také vy jste vzbudili se ze sna, také v luhy vaše přišla vesna, po níž děď i praděd marně práh’. Ale jako naše – plná chladu, že v ní mrznou bílé květy v sadu, že v ní houstnou mlhy v krůpěje, že i duši mraky zaléhají, za nimiž se slunce věčně tají, nikdy v jasný kraj se nesměje. Ale neklesejte, vzhůru skráně, za dnů chmurných kujte vhodné zbraně, buďte stále k boji hotovi. Dnes neb zítra bouře přižene se, jarní příval na nivy se snese, uvolní svit slunce duhový! 34
MATCE JIHOSLAVII.
Osud dějin rozptýlil tvé děti jako ovce v pustých skalách Krasu: ty zde váznou v trní husté změti, marně volání zní žalných hlasů, ty tam zabloudily v holé skalí, jiné neprohledné mlhy halí. A ty, matko, sama spoutána jsi, řízu královskou zřím roztrhánu, již se odívali v dávné časy vládci Charvatů a Korutanů, Bulhar, Srbů, Dalmacie, Bosny, než vše zvrátil osud neúprosný. Roucho tvé si jiní rozdělili, širé tvé si rozdělili země, krev tvoji i dětí tvojich pili – a ty na vše hledět musíš němě, zřít jak nepřátelé vše ti vzali, čím tvé dávné časy oplývaly. Dvojí však Ti nebyli s to vzíti: srdce tvé a dětí tvojich lásku. První dětem po vše věky svítí, druhá za tebe dá všecko v sázku, byť jsi byla v poutech, ochuzena královna kdys, nyní chudá žena. Ale nebudeš jí, matko, vždycky, není ještě pozemských dní konec, 35 vrtkavý se mění osud lidský: na Východě, hle, tvých dětí honec, který krve jejich prolil řeku, před mstiteli divém na útěku! Vstaly tvoje děti na Balkáně, volné ruce k boji podaly si, pozdvihly je na své zhoubce k ráně za tvé, matko, přebolestné rysy, za tvé slzy, které věky tekly, za pouta, jež ruce tvoje vlekly. Koruny ti vrátí dávných carů, rouchem jejich zase ozdobí tě, spojeni teď, ne již děti zmaru, vyhledají každé tvoje dítě, na klín tvůj je vrátí, matko milá, bys je k svému srdci přitulila! Báseň Matce Jihoslavii byla státním zastupitelstvím v Praze zabavena pro zločin velezrády,velezrády a zemský soud trestní jako soud tiskový konfiskaci potvrdil. Otiskujeme báseň z interpelace, kterou podali posl. Masaryk a soudr. v poslanecké sněmovně říšské rady dne 17. června 1913. (Přílohy II., 3817/I.)
36
POHÁDKA O DRAKU.
Bylo kdysi... Velký drak se přihnal: oheň sršel z očí, tlamy, chřípí, pancéřový ohon bušil o zem, že se chvěla od břehů až k břehům, ostré spáry vtínaly se v lidi, v starce, děti, v ženy, muže, panny, kam se zatly, všecko zahubily. Hrůzu šířil netvor obrovitý, spár kam zaťal, řeky krve tekly – a co nepohubil ostrým drápem, ohněm svým a otravným svým dechem, spolkl živé s celým širým krajem. Pohltil tak dědiny i města, pole, lučiny i šumné lesy, pohltil tak potoky i řeky, balvany i skály, horstva velká s údolími, stráněmi a štíty, se vším, co se narodilo na nich, co zde v potu tváři pachtilo se, co zde v radostech i strastech žilo a co zem tu svoji v štěstí, v žalu nade všecko, nad vše milovalo. Teď vše bylo v nitru netvorově a ten sobě myslil: Všecko ztrávím, všecko v krev mou promění se dračí, v maso mé a v morek mojich kostí, všecko zmnoží moji dračí sílu, celý svět že potom jí se poddá... 37 Ale léta míjela a věky, tvrdé sousto v netvorově nitru stále leželo a stále žilo neztráveno, nezměněno v šťávy, ve krev dračí, ve svaly a kosti. Netvor často v bolestech se zmítal, svíral nepokojné, těžké sousto – a zas těšil se, že beze slunce, bez vzduchu a vody, bez volnosti konečně vše v jeho nitru zhyne a on posléz přece všecko ztráví na zmnožení obrovské své síly. Neztrávil. Co pohlceno bylo, žalostný sic mělo život ve tmách bez božího slunce, bez volnosti, ale přece nemřelo a žilo. Bránilo se ztravujícím šťávám, plníc svoje srdce vínem touhy, která rostla ze vzpomínek dávných na dny svobody a slunce, štěstí. Sílilo své paže citem lásky ke všemu, co netvor pohltil mu, na ohni té lásky kulo zbraně, které pevnou vůlí zocelilo – a když netvor nejméně se nadál, poslední mu chvíle odbíjela. Dlouhověký vězeň v nitru dračím, náhle v sobě seznav obří sílu povstal, v živoucí svůj žalář zaťal ostří svého kaleného meče, 38 a ač netvor zařval řevem bouře, ač se zmítal, že se třásly hory – vězeň přece prosekal se k slunci, k vzduchu volnému a ku svobodě!... Mečem zamáv nad vztyčenou hlavou, na bezduché stoupl dračí tělo a z hloubi své hrudi, která citem velké radosti se mocně dmula, silným, junáckým svým hlasem zvolal: Hola, bratří, v útrobách kdo dračích úpíte, jak já jsem úpěl věky, slyšte hlas můj: Já jsem na svobodě! Běda vám, ó běda, netvorové, kteří svobodu jste pohltili! Nebude vám pokoje ni ve dne, nebude vám pokoje ni v noci, pohlcená vždy se hlásit bude, bude klid vám rušit v každém díle, ve sny vaše bude se vám vtírat, bude vaším osudem a kletbou, pokud její spása nenadejde! A ta přijde, třeba po staletích, neboť slyšte, bídní netvorové: Svoboda jest jako Pravda věčná! 39
NOVÁ DOBA.
Čas trhnul oponou – jak řekl Neruda by – a děje ohromné se za ní objevily: kdo pro svět dosud byl jen ponížen a slabý, vstal náhle junákem, tak plným mladé síly, že rázem strhl zdi, jež volnost braly mu, a ze tmy vězení vstal k slunci božímu. Kdo cizí vůlí jen své dosud řídil kroky, pro pekla jablko, jež nepřítel mu hodil, kdo k bratru vykopal důl hněvu přehluboký – sám ze své vůle vstal a sáhl pro svůj podíl, a propast překlenul, dlaň přes ni k bratru vztáh’ a volně oddechli po dlouhých trampotách. Vždy šlapán do prachu a nikým nemilován, vždy uchvatitelům jen cílem k pohlcení – když nejmíň čekal svět, vstal na Balkáně Slovan a vlastní silou svou a vlastní vůlí mění svůj osud neblahý, jejž mnohý věk mu splet’, a k cíli velkému se směle dává v let. Zas velký dějin dech z těch činů světem vane a šíří lidstva hruď, že dýchá ze hluboka, že slza usychá, jež poníženým kane, a místo ní že zas svit naděje plá z oka, když na Balkáně zří ty děje přerodu, když zří, že vychází už světlo z východu! A Slovan nejvíce tam v zanícení patří, když vidí,vidí veliké to světlo, jež tam hoří, 40 že rázem vznítili tam pošlapaní bratří, ty děje veliké že Slované tam tvoří – ta ráje ubohá, jíž vrazi pili krev, že jasné svobody tam zatkla korouhev! A divné myšlenky se rodí v jeho hlavě, když vidí vstávati tam carství Lazarovo a Simeona říš jak vstává v staré slávě, vše jako v pohádce jen na kouzelné slovo, že náhle splňují se dávné žádosti, když bratry spojilo v boj heslo svornosti. Ten požár východní zří Polska ponížená a o svobodě sny jí zase hlavou letí, skráň týčí spanilou i v poutech hrdá žena a okem planoucím již počítá své děti, zří bděle od Tater až v dálná pomezí a ruce spoutané již řinčí řetězy... A čím se v době té as česká duše chvěje, ta duše zlekaná a vyvrácená z kořen, když zří, že Slované tam tvoří velké děje, jak v dávné době Čech, když válčil nepokořen, ač válčil proti všem za svého Mistra skon a jeho za pravdu a boží za zákon?... Jde těžký Času krok, že Evropa se třese, a všichni tušíme, Čas mocných na ramenou snad mnohé tajemství že velké ještě nese. Kdo bude povznesen, kdo skácen jeho změnou? Zda slovo kouzelné, by zahnal příšeru, dovede vyslovit i Slovan severu? 41 Čas trhnul oponou – kdož ví, co ještě za ní, až zcela rozhrne ji mocná jeho ruka! Snad heslo letí tam již po severní pláni, jímž nyní na jihu pradávné pouto puká, snad ruce našly se i srdce nad nimi a tvoří budoucnost tam volní s volnými! 42
KDYŽ OSUD TOMU CHTĚL...
Když osud tomu chtěl a moci nečisté, by v proudech vaše krev se za svobodu lila, ač tolik ze svých žil již pro ni dali jste – kéž poslední to byla již obět krvavá, kéž květy zlatisté vám z polí vykvetou, kde reků padla síla! Kéž pro vše příští dny byl poslední to boj, v němž Slovan přinucen byl rozdávati rány, smrt nejen přijímat, však nést i v cizí voj – on, jemuž pluh a brány jsou milejší než meč, mír nežli nepokoj, jenž nikdy nevraždil pro cizí země lány! Kéž klidně dál by moh’ svůj polem řídit pluh a vůní opájet se rozrývané hlíny, a zrní rozsévat, jím nový házet vzruch do kypré oraniny, by vůně života zas naplnila vzduch, kde nyní vláčejí se temné smrti stíny! Kéž z bojišť krvavých by věčný vyrost mír, strom, zlatá jablka jenž v koruně své rodí, by ptáci zpívali, kde chmurný netopýr teď strach a hrůzu plodí, by z oživených měst zněl souzvuk zlatých lýr a píseň lodníků na moři s plných lodí! By místo požáru, jenž zhoubu síříšíří teď, vzplanula hranice, jež svítila by v noci 43 a měnila ji v den – zářivá odpověď té černé pekla moci, jež lidstva svobodě žalářní staví zeď, by k slunci nemohla, jasnému svému otci... 44 OBSAH
Str. PŮL TISÍCLETÍ...5 (Máj XI. č. 8.–9.) MATKA JUGOVIĆŮ7 (Besedy Času XVII. č. 51.) PROBUZENÁ SÍLA9 ORLOVÉ11 (Besedy Času XVII. č. 49.) PERUŠTICE13 (Besedy Času XVII. č. 48.) ŠUMÍ MARICA15 (Zvon XIII. č. 11.) MAKEDONIE17 (Zvon XIII. č. 12.) CAŘIHRAD19 (Besedy Času XVII. č. 49.) BALKÁNSKÁ SETBA21 (Besedy Času XVII. č. 48.) ZVONY23 (Besedy Času XVII č. 51.) MY ČEKALI JSME25 (Besedy Času XVIII. č. 5.) ŽALOBA27 (Besedy Času XVII. č. 47.) DVA ZJEVY29 (Zvon XIII. č. 15.-16.) STARÁ PÍSEŇ31 (Besedy Času XVIII. č. 4.) MLUVA BALKÁNU33 (Zlatá Praha XXX č. 14.) MATCE JIHOSLAVII35 (Zlatá Praha XXX. č. 14.) POHÁDKA O DRAKU37 (Besedy Času XVIII. č. 5.) NOVÁ DOBA40 KDYŽ OSUD TOMU CHTĚL43
45 OD TÉHOŽ SPISOVATELE VYŠLY TYTO KNIHY BÁSNICKÉ:
A. PŮVODNÍ:
KDYŽ SE PŘIPOZDÍVÁ ... 1897. (F. Topič) K – '80 SVĚTLA A BLUDIČKY. 1898. (F. Topič.) K – '80 LILIE Z TVÝCH ZAHRAD. 1899. (Grosman a Svoboda.) K 1'60 LEKNÍNY NA HLUBINÁCH. 2. vydáni 1905. (F. Šimáček) K 1'20 VIDĚL JSEM DUŠI ŽENY. 2 vyd. 1902. (F. Šimáček.) K 1'60 ZA KRISTEM. 1903. (Hejda a Tuček) K 1'50 Lidové vydání téže knihy K – '80 POUTA A PERUTI. 1905. (F. Šimáček) K 1'50 HRADBY PADAJÍ. 1905. (F. Šimeček.) K 1'20 KRÁLOVSTVÍ TICHA A SMÍRU. 1907. (Nákladem vlastním.) K 1'20 PROKOP RYBÁŘ. Román české duše. (Veršem.) 1913 (F. Topič.) K 1'60
B. PŘELOŽENÉ:
Handrij Zejleŕ: VÝBOR PÍSNÍ. Sborník světové poesie č. 37. (J. Otto) K 1'20 Jakub Ćišinski: VÝBOR BÁSNÍ. Světová knihovna č. 509. (J. Otto.) K – '20 S. S. Kranjčević: BÁSNĚ. Sborník světové poesie č. 106. (J. Otto). K 2 –
E: tb; 2006 46
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovnička Času; Pokrok; Horák, Václav; Linhart, J.[?]
(Knihovnička Času číslo 65. V Praze 1913. Tiskařské a vydavatelské družstvo „Pokrok“ v Praze. Společnost s ruč. obm. /Administrace Času, Praha II., Jungmannova třída č. 21./ Tiskl V. Horák a spol., společnost s r. o. (J. Linhart) v Praze 1193-II.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 48

Věnování: Milaković, Josip
(Charvatskému básníku Josipu Milakovićovi s bratrským pozdravem J. R.)