BALKÁNSKÁ SETBA.
Jarní vánek dýchl v pláně,
zlaté zrní na Balkáně
vyklíčilo v osení –
mnil’s, že kraje zpustošené,
krví předků nasycené
v žírné lány promění.
Ale přišel škůdce cizí,
zasil mezi zrno ryzí
plno sváru koukole;
rostlo neblahé to býlí,
dobré setbě bralo síly –
žalný pohled na pole!
Vzrostlo-li co,Vzrostlo-li, co jiný sklízel,
hospodářům trud a svízel
kynul v zemském údolí –
a ještě se denně chvěli,
by je cizí škůdce smělý
nepřipravil o roli.
Viděli jej obcházeti
zase, nežli přišlo setí,
s chtivým zrakem za mezí –
v očích, které divně svítí
jako blesky v hromobití,
dobrého nic nevězí.
Přece něco prospěšného
z toho zraku zlověstného
21
hospodářům zasvitlo:
v blescích jeho uviděli,
komu kvítí, jež je dělí,
užitek by poskytlo.
A když přišel, by jim škodil,
černé zrno k zlatým hodil –
sousedé mu vyšli vstříc:
Zvolna, brachu, v tom je bída,
že teď tvoje spády hlídá
čtvero párů zřítelnic!
Čtvero párů statných paží
společně se vynasnaží
zlatou setbu uhájit –
víme nyní, co nás spasí,
bychom mohli zlaté klasy
za svou práci také žít!
Čtyři páry bdělých očí
uzří, k Balkánu když zbočí
cizí krok a cizí lest –
ukáží, kam sílu pnouti,
na čí hřbet má dopadnouti
čtverých paží tvrdá pěst!
22