DVA ZJEVY.
Boj dozuřil, jen z dálky dělo hřímá.
Den pohasíná, západ zmírá v krvi –
s ním mnohý padlý junák v smrti dřímá
a proudem teplé krve pole mrví...
Boj odehnal se jako letní bouře,
hřímání vzdálené jen pobručuje –
vůz války jinam letí v mracích kouře,
za sebou ticho smrti zůstavuje.
Klid zbraní zde je, leží rozmetány –
a vedle tiše leží, kdož je nesli...
Krev ještě prýští z otevřené rány
a kane k zemi, na níž údy klesly.
Jen tu a tam se ozve zasténání,
kde koule špatně dílo dokonala –
a potom zas je ticho v smutné pláni,
kde před chvílichvílí smrt hojné klasy žala...
Vše bez pohybu, jenom tam, hle, zvolna
trup zkrvácený o loket se vzpírá,
tvář pozvedá se bledá, k smrti bolná
a za sluncem v dál kalné oko zírá.
Co hledá v obzoru, kde slunce hasne?
Zda domov jeho leží tam tou stranou,
v něm pláče oko jeho ženy krásné,
či matka chýlí tvář svou ustaranou?...
29
Dva poutníky se polem blížit vidí:
jdou kroky po bojišti neslyšnými,
jak nebyli by ze smrtelných lidí –
spíš vznášejí se jak ty v dálce dýmy.
Ten jeden velký kmet je v selské bluze,
vous bílý, mohutný mu na hruď splývá
a z pod obočí mocných po té hrůze
dvé vpadlých, hlubokých se očí dívá.
A druhý muž je v dlouhé, bílé říze,
dobrotou nebeskou se oči nítí,
vlas volný splývá jako zlatá příze
a celá postať divným světlem svítí...
Ten jeden těžce povzdech’ nad obětmi:
„Žel, přikázání že jste nepomněli!
Jak nikdy světlo, tma jen vzejde ze tmy,
tak zlo jen plodí zla odpůrce smělý...“
A druhý, plný přepodivné záře,
jen k zabitým se v tichém smutku shýbal
a v zsinalé a zkrvavené tváře
i přátele i nepřátele líbal...
Jej uzřev padlý, jenž vstal v zbylé snaze,
a ucítiv rtu jeho pocel sladký –
se blaze usmál, oči přivřel blaze
a klesl na zem jako na klín matky...
30