POHÁDKA O DRAKU.
Bylo kdysi... Velký drak se přihnal:
oheň sršel z očí, tlamy, chřípí,
pancéřový ohon bušil o zem,
že se chvěla od břehů až k břehům,
ostré spáry vtínaly se v lidi,
v starce, děti, v ženy, muže, panny,
kam se zatly, všecko zahubily.
Hrůzu šířil netvor obrovitý,
spár kam zaťal, řeky krve tekly –
a co nepohubil ostrým drápem,
ohněm svým a otravným svým dechem,
spolkl živé s celým širým krajem.
Pohltil tak dědiny i města,
pole, lučiny i šumné lesy,
pohltil tak potoky i řeky,
balvany i skály, horstva velká
s údolími, stráněmi a štíty,
se vším, co se narodilo na nich,
co zde v potu tváři pachtilo se,
co zde v radostech i strastech žilo
a co zem tu svoji v štěstí, v žalu
nade všecko, nad vše milovalo.
Teď vše bylo v nitru netvorově
a ten sobě myslil: Všecko ztrávím,
všecko v krev mou promění se dračí,
v maso mé a v morek mojich kostí,
všecko zmnoží moji dračí sílu,
celý svět že potom jí se poddá...
37
Ale léta míjela a věky,
tvrdé sousto v netvorově nitru
stále leželo a stále žilo
neztráveno, nezměněno v šťávy,
ve krev dračí, ve svaly a kosti.
Netvor často v bolestech se zmítal,
svíral nepokojné, těžké sousto –
a zas těšil se, že beze slunce,
bez vzduchu a vody, bez volnosti
konečně vše v jeho nitru zhyne
a on posléz přece všecko ztráví
na zmnožení obrovské své síly.
Neztrávil. Co pohlceno bylo,
žalostný sic mělo život ve tmách
bez božího slunce, bez volnosti,
ale přece nemřelo a žilo.
Bránilo se ztravujícím šťávám,
plníc svoje srdce vínem touhy,
která rostla ze vzpomínek dávných
na dny svobody a slunce, štěstí.
Sílilo své paže citem lásky
ke všemu, co netvor pohltil mu,
na ohni té lásky kulo zbraně,
které pevnou vůlí zocelilo –
a když netvor nejméně se nadál,
poslední mu chvíle odbíjela.
Dlouhověký vězeň v nitru dračím,
náhle v sobě seznav obří sílu
povstal, v živoucí svůj žalář zaťal
ostří svého kaleného meče,
38
a ač netvor zařval řevem bouře,
ač se zmítal, že se třásly hory –
vězeň přece prosekal se k slunci,
k vzduchu volnému a ku svobodě!...
Mečem zamáv nad vztyčenou hlavou,
na bezduché stoupl dračí tělo
a z hloubi své hrudi, která citem
velké radosti se mocně dmula,
silným, junáckým svým hlasem zvolal:
Hola, bratří, v útrobách kdo dračích
úpíte, jak já jsem úpěl věky,
slyšte hlas můj: Já jsem na svobodě!
Běda vám, ó běda, netvorové,
kteří svobodu jste pohltili!
Nebude vám pokoje ni ve dne,
nebude vám pokoje ni v noci,
pohlcená vždy se hlásit bude,
bude klid vám rušit v každém díle,
ve sny vaše bude se vám vtírat,
bude vaším osudem a kletbou,
pokud její spása nenadejde!
A ta přijde, třeba po staletích,
neboť slyšte, bídní netvorové:
Svoboda jest jako Pravda věčná!
39