MATKA JUGOVIĆŮ.
Jako mocný vítr Srbskem letí
zavolání vojska do zbraně:
Potřebuje Srbsko vašich dětí,
matky, dejte mu je oddaně!
Jako svatý vítr hlas ten vniká
do měst, dědin, paláců i chat –
každý v sobě cítí bojovníka,
kam vlast volá, všecky nese chvat.
Kráčí matka, synů pět jde před ní,
její sokoli to stateční;
v potu tváří pracují v den všední –
dnes je pro všecky den sváteční.
Sen má vyplnit se mnohých rodů,
přišel boje posledního den –
kdo by nešel v zápas za svobodu,
jména srbského jest nehoden...
Kráčí matka věkem nahrbená,
kolem ní jsou její sokoli –
vede matka syny, slabá žena,
chovala je, aby padli na poli...
– Jednoho si můžeš, matko stará,
by tě živil, doma zůstavit. –
– Ó, mně pro vše stejně srdce hárá,
stejný ke všem pod hrudí mou cit.
7
Všecky v bolesti jsem porodila,
všecky odkojila krví svou.
Jednoho však zbýt-li má mně síla,
ať je nejmladší mně oporou.
– Oj, matičko, jak mám zůstat v chatě,
když mám sílu, abych nesl zbraň;
budeme se všichni bíti za tě,
tebe, matko, bůh nám doma chraň!
– Nuže, jděte všichni, děti moje,
kde car Lazar padl v sirou zem –
snad se vrátíte mi zase z boje,
až bude Srb nazván vítězem.
A když dva, tři, čtyři padnou v poli,
aspoň jeden snad se vrátí k nám –
a když také toho koule skolí,
už ten život nějak dokonám.
Budu slzou rosit chudou hrudu,
slzou zlaté zrno zalívat –
když nám Srbům slunce vzejde, budu
na vás, sokolové, vzpomínat...
8