PŮL TISÍCLETÍ...
Půl tisícletí bídy, muk a stonů!
Když na Kosově poslední pad’ rek,
byl uchvatitel pánem milionů
a syn té země rab a pouta vlek’.
Půl tisícletí nářku, slzí, lkání
v těch skalinách a polích, kde stál Srb,
bůh mlčel na modlitby: Smilování –
a tyran odpověď měl krátkou: Trp!
Půl tisícletí krev se v proudech lila,
kde sřítilo se carství Bulharů –
květ junáků, jichž upoutána síla,
teď proměněn byl v stáda soumarů.
Půl tisícletí mřela pokolení,
věk krve plodil bídy století –
a zdálo se, že bídy konce není,
že nad Balkánem věčné prokletí.
A náhle vzbudila se síla lidu,
vstal, o němž pěli, Marko Králevic –
lid, jenž měl poslušně nést věčnou bídu,
teď proměnil se v národ lvů a lvic.
Kdo v otroctví byl, hrdě zvedl čelo,
jde pánem, kde měl rabem umírat,
zpěv jeho zní, kde úpění jen znělo,
a hrdé heslo: Soluň! Cařihrad!...
5
Slyšíte volání to vítězovo,
kdož jímali jste národ v okovy,
kdo poutali jste svědomí i slovo
a chystali jim smrti příkrovy?
Slyšíte, kdož jste těmi pouty spjati,
kdo marně snažíte se z prachu vstát,
jak na východě tyrana děs chvátí,
že otroci mu připravili pád?...
Půl tisícletí běd a krvácení,
otrocký osud, mučednický rys –
a náhle otrok kácí vše a mění...
a tyran chví se: Přec je Nemesis! – –
6