VĚČNOST.
Šla Věčnost přede mnou v mých snech,
a dech mi v prsou mřel –
otázek tisíc na ústech
jsem v jejích stopách šel.
A nesčítal jsem žití chvil,
v němž na krátko jsem host,
jen užaslým jsem zrakem pil
té paní velebnost...
Na líci hoří mládí nach,
a vlas se stříbrem stkví –
a bujných prsů ve vlnách
vře sladkost mateřství.
Zrak stopen v dálce setmělé
a semknut mlčí ret,
a bílém vidíš na čele
dum obláčky se chvět...
Ten zrak mou tesknou duši jal,
stopený v černou dál,
ten bílý vlas mou duši jal,
jenž větrem smutně vlál.
[21]
A marně, marně jsem se ptal,
kam kráčí v černou dál,
zkad vyšla, než vlas probělal,
jenž větrem smutně vlál...
I vstala touha v srdci mém,
pod hvězdnou čelenkou
té hlavy být jen dávným snem,
jen dávnou myšlénkou...
22