Když se připozdívá... (1897)

Básně, Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
KDYŽ SE PŘIPOZDÍVÁ...
BÁSNĚ
JANA ROKYTY.
V PRAZE. NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC. 1897.
[1] Tiskl Alois Wiesner v Praze.
[2] Drahé památce otcově a bratří, kteří odešli.
[3]
PODZIM.
Jak smutny jsou ty naše Polabiny, když vdova jeseň bloudí po březích! Výš nebem šedivým se honí stíny, kraj v těžkém zamyšlení leží tich. Zřidlými vrbinami blýská řeka, břeh pohlcuje dálka mlhavá, luk zeleň šedá je a tklivě měkká a na všem kraji leží únava. Jak bez života skot se k zemi sklání a pochmurně zřím v dálce duby stát – by urychlil to smutné umírání, teď krátký výstřel v chladné ticho pad’... Mou duši divná úzkost zachvátila, i hledal jsem, jak uniknout z těch míst – ach, v poli kaplička tam kyne bílá, jak holubice její zjev je čist. A přes luka a rozorané líchy jsem k bílé kapli chvatným krokem spěl – ó, za svou bídu, Bože, za své hříchy jak malé dítě modlit bych se chtěl! [5] Však na stupni již někdo klečí – žena. Šat černý, smutný ocún zdobí pás, je k spjatým rukám hlava nachýlena a slzu tuším v stínu dlouhých řas... A náhle cosi k srdci mému sáhlo, pro ztraceného cos mne schvátil žel – k té smutné ženě mocí mě to táhlo, bych přistoupil a v tvář jí pohleděl... Ach, poznal jsem ji! Moje první láska, jak dosud živa je v mých vzpomínkách! Jen kolem úst se vryla jemná vráska a v tváři zbledl mladých růží nach. Já přiklekl. Jen ohlédla se plaše, kříž znamenala chvějnou rukou v chvat, pak mžikem setkaly se zraky naše – a odešla... Jen květ mi k nohám spad’... Jak v dálce podzimního kraje mizí, svou za mladostí hledím rozechvět – – Vše odešlo, co bylo krásné, ryzí – a v ruce ocúnu zbyl chudý květ... 6
VZPOMÍNKA.
Tak tichounce šelestí hustého deště spád a vyznívá notou tak melancholicky tesknou, v mou světnici oknem se plíží jeho chlad, zřím s lítostí na nebes kajicně šedý šat a v oblohy slzách jak střechy se matně lesknou... A Bůh ví, že v duši mé zjasnil se slunný den. Trav skosených výdechy vnikají jemně do žil i nahořklá vůně, jíž s pole dýše rmen; mně oporou rozkvetlé lípy je silný kmen a do kraje zřím, kde jsem mládí své chudé prožil. Zřím cestu v luk středu a stíhám ji v známou ves až k chatám, jež pod nízkou strání jsou porozsety; kol pole jsou, za nimi na stráň stoupá les a na západzápad, Labe kde proudy své valí kdes, tam mohutné dubů a vazů ční silhouetty. Jich rozteklé obrysy na horkém nebi ční tak nehybně, líně, jak znavení velikáni, a v dumách tu čekají chvíle večerní, kdy staré jich koruny posledním zpěvem zní a krvavé slunce jim v náruč se tiše sklání... [7] Co tam se to ohnivě mihlo jak vlčí mák? Co nad ním jak motýl se zaskvělo v slunci bíle? Ach, dívku tam neznámou v poli stíhá zrak – a do lípy nade mnou vzpomínky vletěl pták a nápěv mi zazpíval uprchlé dávno chvíle. Zřím živůtek rudý a bělostný slunečník, jak poli se míhá a pod stromy v dálce zniká – a podivná touha mne chvátí, že bych vzkřik’, chvil zaniklých stíny se přede mnou staví v šik – – a srdce, mé ubohé srdce – to tiše vzlyká... Zjev shasl, kde olší a dubů jej vábil chlad, a duši mou zanechal v tesklivém rozvíření; co na vždycky zniklo, bych navrátit chtěl rád a na bílé hrudi bych chtěl jako dítě štkát – óó, na hrudi bílé, jež mojí už dávno není... Dál tichounce šelestí hustého deště spád a vyznívá notou tak melancholicky tesknou; v mou světnici oknem se plíží jeho chlad, zřím s lítostí na nebes kajicně šedý šat a v oblohy slzách jak střechy se matně lesknoulesknou. 8
KDYŽ MOTÝL ODLETĚL.
To bylo v června den, vzduch voněl růží dechem, tvým zjevem opojen jsem vystupoval v stráňstráň, mně srdce bilo v chvat, když tvář ti vzplála spěchem a černý vlas tvůj spad’ na bílou tvoji skráň. Tak byla spanilá tvář tvoje zruměnělá, tak štěstím zářila z tvých očí hvězda má, že, stopen v krásy taj, jímž dýchala jsi celá, jsem nezřel kolem kraj ni nebe nad náma. Jen vůně pleti tvé má duše byla plna, tvých retů poupat dvé jak hoří, jen jsem zřel, jak, spjata živůtkem, tvých ňader dme se vlna, jak, mojím zlíbán rtem, květ růže na nich mřel. My vyšli na vrchol, ty’s v měkký trávník klesla, nad sebou parasol jsi v trávu klesla v znak, dál ležel klobouček, jejž v ruce jen jsi nesla, jak tvojich retů vděk plál na něm vlčí mák. A motýl přiletěl, na křídlech fijalový se nádech jemu chvěl a měnil se co mih, jej vábil rudý květ tvůj na klobouček nový, v něj lehký řídil let a v klíně jeho stich’. [9] Já hleděl chvíli naň a zase na tvou krásu, jak pozvedla jsi skráň a tiše vzpjala hruď – pak zašeptnul jsem v chvat, tě ujav kolem pasu: „To štěstí naše snad – ó, tiše, tiše buď!“ A přitisknul jsem už tvé poprsí k své hrudi a ve tvých vlasů tuš jsem vtisknul polibek, pak jeden v čela běl, kde dívčí sny se budí, a pak se třetí schvěl tvých na rtů sladký vděk. Tvůj vstříc mně zářil zrak, v mých loktech byla’s ticha jak drobný zpěvný pták, jejž chytla lidská dlaň, já cítil, v loktech mých jak prudce hruď tvá dýchá, jak oheň tváří tvých až v bílou stoupá skráň... Však ty’s mně prchla v ráz – a dlaň zůstala prázna... Jen zavlál černý vlas a šíje blysknul sníh, tvůj zjev se mihnul již, kde stezka běží srázná, a ptačím trylkem výš tvůj ke mně letěl smích. A byl jsem náhle sám – pryč motýl odlét’ kamsi... Té chvíle vzpomínám, když dočet’ jsem tvůj list, v němž moudře radíš mi, ať jinou vyhledám si, že jsme si cizími, až toto budu číst. Jak tenkrát cítím dnes, jak duše má je prázna, jak motýl pryč se vznes’, jak v srdce padá sníh... a dolů po stráni má stezka běží srázná – – Co z dola v sluch mně zní – ó, to tvůj není smích!... 10
JE MI AŽ K SLZÁM SMUTNO...
Je mi až k slzám smutno, až k pláči! Mučivá úzkost bolí mne v hrudi, myšlénky v hlavě jak světýlka skáčí – jak jsme to, dítě, bídni a chudi!... Vždyť ty teď také vzpomínáš na mě, duše tvá ke mně na křídlech letí, v úzkosti rozpínáš bělostné rámě a tajíš výkřik, jak jsme to kleti! Tak jsem byl kliden, tak jsem byl tichý – najednou přišla duše tvá k mojí, a obě pláčí teď nad svými hříchy, obě se čehos děsí a bojí... Hřích to byl, že’s mi v rozkvětu fijal k rozchodu dala ruku svou bílou, hřích to byl, že jsem ji k stisknutí přijal, že jsem tě nestrh’ vší svojí silou. Bez květu stromy, pole tak holá, sotva lze slunce mlhami zříti – nad plání čejka tak žalostně volá – – a my ten život musíme žíti! [11] Jaká to cesta na smutné pláni do dálky k hrobu černého klínu – jaké to budou pak vzpomínky na ni, až duše vzletí do háje stínů!... Je mi až k slzám smutno, až k pláči! Mučivá úzkost bolí mne v hrudi, myšlénky v hlavě jak světýlka skáčí – – jak jsme to, dítě, bídni a chudi!... 12
ŽENY.
Žen zjevy, které jsem kdy znal, zřím kolem tiše jít: je bílý závoj obetkal, jich tvářím měkký půvab dal, jenž zvlňuje můj cit. Vše drsné vzala minulost, v ní stichnul pláč i smích, strom vzpomínek jen v srdci vzrost’, v stín jeho, tíže denní prost, zjev za zjevem jde tich. Jdou vážně cestou do dálek, kde obzor splývá v šeď – jen šíří postav jejich vděk mdlou vůni růží čajovek, jíž dýše dívčí pleť. Jak ze sna úsměv na retech a v řasách zvlhlý zrak... Co teď jsem slyšel, nebyl vzdech. Ne, to jdou suchých po listech, jež spadly dávno tak. [13] A nerv se ve mně nezachvěl, když kolem přešla ty’s a v duši mé tvůj zrak se stmělstměl. Ach ne, já dávno zapomněl, co bylo, bylo kdys!... 14
DÁVNÉ ŘEČIŠTĚ.
Dum šedých s družinou jsem zašel v dálku luk; syt městské fadessy v dál zelenou jsem šel, kde srdci mému vstříc křepelčin volal tluk, kde v prosté vůně květ se bílý motýl chvěl. Tak ticho bylo tam, jen z dálky hučel splav, neb ve vsi zaštěk’ pes, či zakejhala hus; hruď moji plnila kořenná vůně trav, a za mnou zůstal kdes denního žití hnus. Dum clonou šedivou v mé duše zákoutí již cestu hledal si luk idyllický klid – v tom shnilé vůně dech mě nutí stanouti, má noha boří se, a nelze dále jít. „Kam zbloudil jsem?“ se ptám. .ptám... Ach, dávné řečiště zde v měkkém klíně trav, v luk dálce pohřbeno, tak opuštěno dnes a vždycky na příště své o tom spřádá sny, co navždy ztraceno. Kde v hloubce shlížel se kmen břízy bělrouchý a olší tmavý list a staré hlavy vrb, tam bahno na jaře se žlutá blatouchy – až červen lehne v kraj, je všecky požne srp... [15] A dávné řečiště vzpomíná zašlých dnů, kdy v tichu večerním vrb starých do korun, jež v řeky zrcadle vod srdcem rostly k dnu, vplul jako v duši sen měsíce bílý člun. A nocí vzpomíná, kdy hvězdy se svých cest jak mince stříbrné v klín řeky padaly – sám plynul po řece člun středem bílých hvězd, dva stíny byly v něm, a ty se líbaly. O slavných východech a o západech sní, v nichž zářil vody proud, plál, hořel, krvavěl – a nad vše dívčí smích mu z dávna do snů zní, když vlnky proudily na krásu bílých těl... To vše již dávno tak, snad sto a více let, a řeka valí se teď tisíc kroků dál – jen vesnou přichvátá, prolomí v touze led a staré řečiště promění na močál. A tak zde samo dál ve shnilé vůni sní; vždy večer zahalí se v hustý závoj par, a v nich se vznášejí pří záři měsíční těch stíny nešťastných, kdo svůj zde našli zmarzmar. A zas dum záclona mou duši zhalila, já nemoh’ klidně zřít v ta místa bez hrůzy – – Kde řeka mladosti se v březích valila – teď stíny vstávají jen mrtvých illusí... 16
NEZNÁMÝ STESK.
Neznámý stesk mou duši jímá, po čemsi touha daleko zpět, na dně mé duše těžce dřímá, jako sen dávno uprchlých let – ach, daleko zpět! Jímá mne svadlých květů vůně, setlelých dávno, předávno tak, duše má po nich teskní a stůně, chtěl bych je zřít, jak těšily zrak, ach, předávno tak... Po čem, ach po čem se mi stýská? Jaké to zbledlé vzpomínky stín probouzí touhu, uzříti z blízka, dávno co padlo v neznáma klín? Ach, vzpomínky stín... Vzpomínka beztvárná jak mlha, život v ní zanik’ beze všech stop – přece však pro ni oko zvlhá, tak jako pro vše, co nám vzal hrob, ach, beze všech stop. [17] Vzpomínka vůně starých tisků, jako by spala po mnohý věk, jako by přes ni letěly v trysku života proudy jak přívaly řek – ach, po mnohý věk – – Snad jsem již dávno kdys tu chodil, překrásných očí vyhaslý lesk života stezkami mne vodil – a teď mne po nich zachvátil stesk? Ach, vyhaslý lesk! A snad mi tenkrát také lhaly, a já jsem zůstal s duší svou sám, zřel, jak se život šedivě valí a jak jdu v náruč neznámým tmámtmám – ach, s duší svou sám! Snad jsem již tenkrát snášet se učil tíži a hanbu otrockých pout, dušíduši svou pochybnostmi mučil – velkého lidstva zbytečný oud, ach, otrockých pout. Snad jsem tu žil již dávno kdysi... Stihl jsem tenkrát života cíl? Či jsem snad, v smrti patře rysy, zasténal: „Kde jest, pro nějž jsem žil, ach, života cíl?... 18
KYTARA.
Kytara sešlá na stěně sní, pavouk v ní sítě své přede, strhané struny visí s ní, prohnuté boky má prachem šedé – a sní... Kdysi mne pro ni zachvátil žel, vzpomínka v duši mé vstala na starou píseň, kterou pěl otec můj, nežli nám smrt jej vzala, ó žel! Byla to píseň pradávných let, bába ji zpívala v mládí – co její mladosti opadal květ, věčnosti drahou čas úprkem pádí sto let. Napjal jsem struny, setřel jsem prach, pavouk se spouští k zemi – pro píseň starou jsem do strun sáh’, pro píseň těch, kdož jsou stín jenom němý a prach.. [19] A zněla píseň, jež bývala smích, notou tak dojemně snivou, melancholie bílý sníh vznášel se nad mojí duše nivou, ne smích. V písni co jásalo před lety kdys, tichounkým pláčem teď kvílí – po lidech teskní, jichž potomkem ty’s, kteří ji zpívali v radosti chvíli, ó, kdys... Poslední tón již dozněl a ztich’, kytaru na hřeb jsem věšel – kdosi tu za mnou z hluboka vzdych’, lehounký krok čísi po schodech sešel a ztich’... Stoletý nástroj nevzal jsem víc – k čemu též volati zpátky, dávno co zhynulo, zaniklo v nic, co jest jen vzpomínky přelet již krátký, nic víc. A tak zas kytara na stěně sní, pavouk v ní sítě své přede, strhané struny visí s ní, prohnuté boky má prachem šedé – a sní... 20
VĚČNOST.
Šla Věčnost přede mnou v mých snech, a dech mi v prsou mřel – otázek tisíc na ústech jsem v jejích stopách šel. A nesčítal jsem žití chvil, v němž na krátko jsem host, jen užaslým jsem zrakem pil té paní velebnost... Na líci hoří mládí nach, a vlas se stříbrem stkví – a bujných prsů ve vlnách vře sladkost mateřství. Zrak stopen v dálce setmělé a semknut mlčí ret, a bílém vidíš na čele dum obláčky se chvět... Ten zrak mou tesknou duši jal, stopený v černou dál, ten bílý vlas mou duši jal, jenž větrem smutně vlál. [21] A marně, marně jsem se ptal, kam kráčí v černou dál, zkad vyšla, než vlas probělal, jenž větrem smutně vlál... I vstala touha v srdci mém, pod hvězdnou čelenkou té hlavy být jen dávným snem, jen dávnou myšlénkou... 22
SNÍ ZEMĚ PŮLNOČNÍ...
Kde obzor zniká v dálce šedobílé, par ztuhlých za oponou stromy ční, jež holé stanuly tu v plné síle... V té chvíli myslím na kraj půlnoční... Mne více vábí nežli jihu palmy ty mrtvé břehy záře severní: nad rakví země vítr pláče žalmy a slunce hází světlo večerní. Ruch života zde všude ztrnul chladem a všude zledovělý smrti klid – spí země pod sněhem, kde půlnoc kladem’, a člověkem se nedá vyrušit... A myslí na vymřelých tvorů rody jak matka, která dětem zřela v hrob: zas vidí ledem nespoutané vody a deštná táhnout mračna zašlých dob. A myslí všeho žití na skonání, až smrti vše se oddá bez vzdoru – až oblaka jí sněhem padnou k skráni a k srdci pronikne mráz prostoru. [23] A v zříceninách budou státi města, vše zdrtí Zmar, co lidský stvořil duch – a smutná bude bílé země cesta, že lítostí se zachvěje sám Bůh. A budou žlutá, teskná jitra vstávat – a minou věky, miliony let – zem’ bude v prach se, v prvky rozpadávat, jak v hrobě mrtvá schránka lidských běd. Však beztvárná až po všem spousta zbude jak na počátku ve stvoření dnech – ó, jaký květ z ní vznese lístky rudé a jakého zas žití vydá dech? – – – – Kraj v bílou tógu mlčení se halí, a bez pohnutí stanul mrazný vzduch – a tiše světy jdou ve hvězdné dáli – a v nekonečnu kdesi mlčí Bůh... 24
DUŠE ZEMŘELÝCH.
Můj bratr ubohý dvě dlouhá léta zmíral; z nás každý, kudy krok, s brv tajně slzu stíral, když zřel, jak stínem jen se vleče, kostra živá, jak vše kol vpíjejí ta jeho očka sivá... Jak zraky horečné na našich lpěly lících! Snad chtěl, by otiskly se v duše zřítelnicích, by jejich obrazy tam utkvěly, až shasne ten život mladistvý a snivé oko krásné... Tak celé okolí své žíznivým pil zrakem: i nebe s křivkami, v něm kreslenými ptákem, i slunce, planoucí v něm jak bůh dávné slávy, i stromy, klasy, květ a úzké stužky trávy. Byl duše mystická. Ač skorem ještě dítě, duch jeho v hloubání již polapil se sítě; tich často sedával, zrak v prázdnou dálku vnořen, a hledal v bezednu kdes věčných záhad kořen. Jak obličej mu plál, již utrpením siný, v němž viděli jsme již se míhat smrti stíny, když o životě snil, jejž změní za svůj krátký, kam všichni, všichni jdem’ – však nikdo, nikdo zpátky! [25] „Až umru,“ říkával – ta slova srdce rvala – „ó, neteskněte pak, mé tělo smrt že vzala, ó, nenaříkejte! Kde žil, tam duch se vrací, jak v probuzený kraj se vrací tažní ptáci...“ – A odešel... Tak shas’, jak dechem větru svíce, ve smrti ironii ztuhla vpadlá líce, já s hrůzou musel zřít, jak hruď je strašně klidná a v tváři duše zář že navždy shasla vlídná... Hrob sněhem po čtvrté již zapad’. Na něj patře se ptám, zrak slzí pln: Kam odešel jsi, bratře? Tvé tělo země část – kde však dlí tvoje duše? Zda pravdou, v mystika co říkával jsi tuše? Zda duch tvůj přichází ze země stínů ke mně, mých skrání polibkem by doteknul se jemně?... Snad, na tě vzpomínka když v čelo mé se tlačí, to, bratře, duše tvé je lehké křídlo ptačí? Snad, ve snách když tě zřím tak tiše jít a skromně, to přišla duše tvá, jíž zastesklo se po mně? A pak, když volá den nás k životu a k práci, snad duše tvá se zas v kraj smutný stínů vrací? A dolů naposled tvůj stín snad přijde němý, až mrtev poslední z nás bude klesat k zemi, by odvedl jej v kraj, kde smutné háje šumí, kde duše zemřelých své věčné předou dumy, 26 kde není slunce zář – jen chladný přísvit luny, kde ptáci nepějí – jen teskné lkají struny, kde květy mají dech, jak čerstvě zryté hroby, kde není nocí, dnů a let, kde není doby... 27
CO BUDE PAK...?
Co bude pak, až prsa navždy vpadnou, vzdech poslední až dochví v prostoru, až údy, které ohněm plály, schladnou a oči v sloup zřít budou nahoru? Až přibijí na rakev víko šeré a pokropí je slzou vylhanou, až dozní řemeslné miserere a bílé voskovice doplanou? Až zaduní o víko syré hrudy a v dálce stichnou přátel kročeje, až vzpučí na hrobě trs tvávy chudý a stopy tvoje vítr rozvěje?... Kdys – dávno tomu, já byl ještě děcko – mě příběh báby k hrůze rozechvěl: Byl soused ve vsi, ten chtěl znáti všecko, i v smrti tajemství on vniknout chtěl. A umřel. Do rakve jej položili, zrak shaslý promodrával pod víčky, tvář chladil roušky navlhlé šat bílý, a v hlavách kmital plamen lampičky. [28] Den třetí přišel. Zvony zakvílely, dav za knězem se s mrtvým bral – však sotva první hrudy zaduněly, vrch rakve zapraštěl a mrtvý vstal. Děs všecky jímal... Za nedlouhou chvíli, co v noci rakve ležel sám a tich, mu v témě napadal sníh stáří bílý a s tváře, z oka navždy prchl smích. A smutek velký ležel v jeho rysech a chladem čišel z jeho mlčení, a pramen radosti mu navždy vysech’ a v srdci nezbyla ni krůpěj z ní. A na otázky, aby řek’, zda zvěděl, co přijde pak, když smrt obrátí list, jen vážně stáhnul tvář a odpověděl: „To, brachu, můžeš na mé hlavě číst“.... – Když do snů zazvonil mi hrobník rýčem, ta stará pověst v duši vstala zas, chor když jsem otázek se týral bičem, z ní v odpověď se zaskvěl – – bílý vlas... A v chvíli té mně srdce znova zrýval mých drahých nebožtíků skelný zrak, jak ztrnule se v prázdno s děsem díval, když o skálu se rozbil žití vrak... 29 K jich obrazům, jež nad mým ložem visí, jsem pohlédnul a v ustrnutí zřel, jak sesmutněly jejich zbledlé rysy, jak pohled jejich očí stesklivěl!... 30
BEZ ODPOVĚDI.
Jak starý, vetchý strom již byla moje teta, v proud řeky schýlený, vnitř prázdný, k pádu zralý, zrak kalný, bez lesku a na rtech úsměv stálý a v lící bledá zář, jež není z toho světa. Jen někdy na chvílku se zvedla sivá hlava, blesk oči osvítil, života paprsk denní, a zase upadla v mrak neznámého snění – jak slunce na večer v mrak rudý do krvava. Kol všichni tušili, že tiché její dumy jsou chmury večerní, jež stojí nad západem; než klesne pod obzor, kam říši smrti kladem’, tvář žití zahalí a světlo její ztlumí... „Přijď, teta volá tě,“ dnes ráno řekli ke mně, když šel jsem za chlebem svou cestou každodenní; pak stále při práci jsem v duši cítil chvění, zřel úsměv stařeny a nachýlené témě. „Co asi chce mně říc’?“ ta myšlénka šla se mnou, když večer spěchal jsem ji navštívit, svou tetu... A zatím políbil ji anděl smrti v letu, a ona odešla, kde noc tušíme temnou. [31] A pohnut jsem se ptal, když zřel jsem bílou svíci nad tváří nehybnou u věčném zamyšlení, proč stále jsem ji zřel, proč v duši ono chvění... A proč ta otázka: Co as mně chtěla říci? Snad duše stařeny se u mé duše chvěla v den žití poslední na této naší zemi. Však umřel v hrdle hlas a tento ret jest němý a nikdy nepoví, co duše říci chtěla. A darmo pohlížet, kde tma jen zeje hustá, a darmo volat v les, kde ozvěna se směje, a marny otázky, kam smrti dech tě schvěje, jak marně zde se ptám: Co chtěla říc’ ta ústa! – – 32
MATOUŠ, XXVI, 38.
Svit měsíce jak stříbra pavučiny pláň nebes pojí spící se zemí, sad oliv v něj se zaplet’ větvemi – a dole houstnou stíny, stíny, stíny... Ty stíny mlčí, větev smutně kývá, v zlé předtuše se chvěje sivý list, a s černé výšky nebes velký, čist se bílý měsíc mlčky dolů dívá... V stín starých oliv, mezi drsné kmeny kdos tiše vstoupil – byl to Svatý kdos, šel v hrubé říze bílé, chudý, bos, zář z něho linula v tmy černé stěny. Šel jako sen, zem tlumila zvuk kroků, vlas rusý spadal k šíji, ruce v kříž na prsou složeny, zrak upjat výš a nebe, nebe bylo v každém oku. A čelo, bílé čelo v těžké tuše se krví zperlilo, a na ústech se zvlnil úzkostlivý, chvějný vzdech: „Ó, smutná, k smrti smutná jest má duše!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – [33] Až v prsou zmírá dech – – Ta slova drtí! To v smrti předtuše tak zvolal – Bůh!... „Kam tedy jdem’?“ můj zděšen bádá duch – – Ó, smutná, smutnáť duše má až k smrti!....smrti!....“ 34
PES.
Měl krásnou černou srst jak hedváb měkkou náš velký pes, jenž hlídal domu práh. Vždy večer, když se stíny krajem vlekou, až černou bez břehů jej stopí řekou, mě vítal pohledem ten němý brach, když vracel jsem se z toulky v zamyšlení: „Což k taji lidské duše klíče není?“ A v noci často, vše když kolem spalo a když jsem tušil spících klidný dech – jak jeho štěkání mě dojímalo, jež bezhlasým se domem rozléhalo, když marně chtěl jsem stihnout pevný břeh, štván nocí otázkou až v chvíle denní: „Což k taji lidské duše klíče není?“ A v podvečer kdys, vzrušen duše na dno, jsem z domu vracel se, v němž dlela smrt.... Můj přítel umíral – ó, nijak snadno! Šel v kraje soumraku, kde věčné chladno, stín věčný, věčné ticho... On – vždy hrd – tak teskně hleděl v chvíli rozloučení – – Což k taji lidské duše klíče není? [35] V síň vešel jsem, kde Nero denně sedal. V kout tmavý zalezlý tich ležel krásný pes se smrtí v těle. Smutným okem hledal můj pohled, jako teskný zrak když zvedal můj ke mně přítel, jenž snad umře dnes... Těch pohledů zřím stejné rozželení – což k taji duše tvorů klíče není?... 36
DUŠE.
Jsem ustrašen svojím životem dvojím... Jen konám jak loutka, co druhý mi velí, jenž se mnou je spojen pro život celý... Ó, žije kdos jiný ve mně – a já se ho bojím. Ty pochyby věčné, jimiž mě týrá, ty představy temné, jimiž mě trápí!... Jsem v klášteře mnich snad s šedivou kápí, jejž pokouší Ďábel, když od něho odešla Víra?... Zas chvíle jsou zmlklé, kdy stichneme oba – dech zatajím v hrudi, srdce mi buší, a čekám, až z klidu cosi jej vzruší a na mne jak šelma jeho zas vyskočí zloba. A jiné jsou chvíle, kdy jdeme jak bratří, kdy bílý jest beránek z včerejší šelmy; je tich – a já vidím, jak trpí velmi a s podivným smutkem do dálky neznámé patří. A nevím, co chce, a nevím, kam touží, jen cítím, jak ode mne prchá v té chvíli, jak tajemný motýl mizí mně bílý – a náhle mi před ním bázeň zas prsa ouží! [37] Ó, cítím, že celým životem je mi – a přec mi je temný jak duše mých druhů, a nepoznán vzletí kdys do Věčných kruhu, až vychladlé, mrtvé mé tělo zanechá zemi... 38
SÁM.
Noc vešla v pole, do sadu hebounkým krokem, nenápadně – podivný smutek západu v mém srdci tiše doutnal na dně. Rozsvěcím lampu, usedám – chci zapomenout na něj v práci – – Ach, pracovati – jaký klam, když duše v neznámu se ztrácí! To byla chvíle jedna z těch, kdy duše jistě v těle není; hruď vlní sice mírný dech – však bytost tone v zapomnění... Jak dlouho byl můj stajen duch kdes v nekonečna prostor temný, já nevím... Náhle skanul v sluch tichounké hudby souzvuk jemný. V tak přejemných se vlnách třás’, že s tichem jizby v jedno splýval... A byl v něm srdce mého hlas, a lampy plamen lkal a zpíval, [39] a cvrček seděl v hodinkách, a vzdechy mé se jizbou chvěly –, a tichý svist mou hlavou táh’, jak nádražní by zvonky zněly... Ó, rozechvět tu čekám sám, sám na perroně svého žití – je večer, divnou úzkost mám, jak před noční se cestou cítí. Hle, v dálce rudých světel blesk a pod koly již duní země – ó, zvonu zní již náhlý třesk – – a prudce hnulo se cos ve mně... Sám stoupám v příšerný ten vlak, a věru neloučím se s mnohem – však přece kalí se mi zrak a volám: S Bohem! s Bohem! s Bohem!.. 40
DÍVCE ŠESTNÁCTI LET.
Kam zrak tvůj, dítě, hledí v snech? Nač ptá se? Co tam tuší? Kam duch tvůj vzletěl na křídlech? Snad v neznámý kraj duší? Snad stýská se ti v údolí slz, žalostí a bolů? Ó, snad tě srdce nebolí, že Bůh tě poslal dolů? Ach, nedívej se smutně tak, že v cizí rosteš zemi – snad požehnáním je tvůj zrak, tvůj dumný pohled němý... Jsi jako lilje bílý květ, jenž na stvolu se chýlí: kol v mračnech prachu hýří svět – a květ tu stojí bílý. A poutníka, jenž kol jde v chvat, ten obraz jistě vzruší, na bílém květu utkví rád – a bude lepším v duši... [41]
PŘÍTELKYNI.
Dík za teplý Vám ruky stisk, jenž k srdci až mi vnikal, dík za soucit, jenž z oka trysk’ – ó, jak jsem si rád na něj zvykal! I za to v hlase zachvění, když jsme se rozcházeli, i za soucitné mlčení, když obzory moje se stměly... Sic duše Vaší vonný květ mé duši ztajen zůstal, jak smysl nedořčených vět – v mlh závoji přede mnou vzrůstal. Však přece byl mi drahým tak, jak dálky v rodném kraji, k nimž zalétával snů mých pták kdys v mladosti zaniklé báji... Ó, přijďte někdy v myšlénkách k mé osamělé duši – že milý kdos můj přešel práh, ji radostné tušení vzruší. [42] A chtěl bych, ve poslední z chvilchvil, až na hruď lehne skála a život bude prchat z žil, by Vaše pak duše mi na blízku stála. 43
PO LETECH.
Psala mi, psala po letech zase: „Příteli dávný mých svobodných let! Opadlo, co nám zkvítalo v kráse, ba i ten lupínek vyschnul a zbled’. Život je jiný, všecko je jiné, nežli jak mládí nám kreslilo v snech – po šikmé ploše náš život se šine níže a níže kams do hloubi v spěch. Hledím-li dolů, úzkost mě chvátí, stébla se chytám, bych zdržela pád – ale vždy dále jsou dnové ti zlatí, slunce kdy hřálo, kdy člověk byl mlád. Teď už se kladou na cestu stíny, myšlénka na večer přepadá nás; čas letí ptákem, jenž býval nám líný – zejtra snad bílý juž vytrhnu vlas. Do očí hledím malé své dceři, vidím v nich duši svých dětinných let – že roste v budoucnu, jako já věří, na štíhlém stvolu blankytný květ. [44] Ubohé dítě! Lítost mě svírá, hledím-li okem tvým v dětský svůj zrak... V život až, v štěstí tě opustí víra, herbář si mladosti otevřeš pak, budeš se v barvy vybledlé vpíjet, setlelou vůní se omámit dáš – a budou léta míjet a míjet, a ty se zeptáš: To život je náš?! – A to jest, příteli, život ženy! Asie tato se Evropou zve! Bohyně, z bílé stvořená pěny, v zoufalství s temene vlasy si rve... Vy jste zbyl sám a s vámi jen práce – co je váš život, příteli, dnes? – –“ Na tuto otázku napsal jsem krátce: „Pochybnost, zoufalství – smutek a děs.“ 45
KDE ROSTOU TY RŮŽE...?
Kde rostou ty růže, o nichž jsem snil, když z mládí jsem v neznámou budoucnost zíral, kdy líným byl krok mně prchavých chvil, kdy po příštích hodinách touhou jsem zmíral? Kde žije ten lid mých mladistvých snů, lid antické krásy i antických ctností, ty ženy, k nimž náruč toužebně pnu, kde břehy se zdvíhají, kteréž je hostí? Kde leží ta země báječných krás, již za mořem mladosti v dáli jsem tušil, k níž plavbu mně vítr stěžoval – čas, kdy nedočkav o vlny vesly jsem bušil?... Ach, vidím, že tenkrát byl jsem jí blíž, kdy horečná žádost mě ku předu hnala, by od břehů mládí daleko již se přes vlny nesla má lodička malá. Teď často se s touhou ohlížím zpět těm ku břehům, jež mi už s obzoru mizí, kde rozkvetl mojí mladosti květ, teď opředen hebounkou vzpomínek přízí. [46] A větru se vzpírá, jenž žene mě v chvat, teď marně má veškera síla a vůle; vím, nepluji k zemi, k níž přistál bych rád – tam za mořem kyne mi Ultima Thule... 47
JSI TY TO?
Jsi ty to, dítě, již jsem dávno znal, dřív, než mě život pojal drsnou dlaní, když v dětské postýlce jsem usínal a ty jsi přicházela krokem laní? Já mínil, že jsi přišla z pohádky, v níž čaroděj tě do svých tenat lákal, mne jímal v snech tvůj pohled přesladký – a probudiv se, po tobě jsem plakal. Jsi ty to, dítě, již jsem potkával, když stezkami jsem bloudil mladých snění? Ó, jak se v prsou zmítal srdce sval, když za tebou jsem hleděl v roztoužení! Tak tiše vždy jsi přešla kol mých cest, tvůj pohled záhadně vždy utkvěl na mně – pak musil jsem tě vidět mlhou vznést, a marně po tobě jsem vzpínal rámě. Jsi ty to, dítě, jejíž bílý zjev vždy jako anděl boží mlčky stanul při každé ženě, jejíž pro úsměv jsem v hloubi srdce ohněm lásky vzplanul? [48] Když vedle ní jsem tebe čistou zřel – květ plné, bílé růže s chudým hlohem – vždy shasnul žár, jímž k ženě té jsem vřel, my ruku stiskli si a řekli s Bohem! Ó, tvůj-li zjev se vtělil v pevný tvar, pak zůstaň při mně, neprchej mi více a nerozplyň se v mlhu bílých par, ať ku přísaze rozžehnu ti svíce! A zmizíš-li mně zase, běda nám! Pak potkám tě, až, v ruce uschlé květy, v kraj duší budem’ kráčet, v náruč tmám... na zmlklých ústech nevyřčené věty – – 49
UVRHLI DO JÁMY ŽIVOT MŮJ... Pláč Jeremiášův. IIl. 53.
Uvrhli do jámy život můj, ach, do jámy hluboké a chladné, kamení sype se na mne v sluj tak tvrdé – a smilování žádné... Jeremiášův pláč jsem čet’ a prudká mi bolest k srdci sáhla – na dně tak jámy tu ležím klet, od výkřiků hrůzy ústa zprahlá. Na prsou tíží mě kamení a pahrbkem na mně již se vrší, ač se krev z mnohých ran pramení – to kamení tvrdé dále prší. Na dně tak jámy tu ležím sám, kdy skončí ta muka, myslím stále, co mi smrt přinese, přemítám – a kamení tvrdé prší dále. V tmavou noc obrácen jest můj den a tvrdé jest žití mého lože – v úzkostech mohu se modlit jen: Ó, smiluj se nad mou duší, Bože!.. [50] Uvrhli do jámy život můj, ach, do jámy hluboké a chladné, kamení sype se na mne v sluj tak tvrdé – a smilováni žádné!... 51
PO DÁVNÝCH STOPACHSTOPÁCH.
Po dávných stopách kráčím zas, hledám tu ztracené chvíle, cit hledám, který dávno shas’, cit, jenž tu vzplanul v mládí čas pod kmenem břízy bílé. Zde je ta cesta v údol níž, voda tu z pramene plyne, kolem táž velká lesní tiš – ale vše vůkol, dál i blíž, všecko i s námi jest jiné! Mladičký lesík k nebi vzrost’, se stromu pavouk se spouští, zapřádá cestu dále v hvozd, moje kde sedí minulost na břehu studánky v houští. Vidím ji okem vzpomínek, ve vlase kytičku vřesu, boků a ňader mladý vděk... Ticho však, ať se na útěk nedá mi do hloubi lesů! [52] Hladil jsem kdysi tento vlas, díval se do těchto zraků... Nyní mě volá jiný hlas, za ním jdu, v ruce zralý klas, na západ hořících mraků... Dále jdu, v prsou stlumím vzdech, čelo stín večera schladí – minulost svou tu nechám v snech, jak jsme tu spolu klesli v mech, oba když byli jsme mladí... 5§§53$
JEPTIŠKA.
Kdos tiše klepal na dvéře, já otevřel – tam žena stála a prosila mě v důvěře; ji černá sukně zakrývala, vlas, šíji halil roušky běl – ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel? Já hledal peníz pomaten a jako dítě oči klopil – (ó, cítím v duši pohled ten!)... Vše ve víně jsem včera stopil a kdybych teď jen halíř měl! – – Ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel?... Je pryč, já neměl jí co dát, „dál jděte s Bohem“, řek’ jsem prudce; však stále vidím ji tu stát, růžencem ovinuté ruce a pohled, před nímž jsem se chvěl – ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel? – – – A náhle zřím se dítětem: nad malým lůžkem obraz svatý, a já se modlím chvějným rtem v postýlce kleče, ruce spjaty... [54] Proč jsem se na to rozpomněl? – Ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel? Ach, moje Víro dětských let, to tvůj byl mírný pohled němý – ó, vrať se, tichá, ke mně zpět, než unaven se schýlím k zemi, než zhynu od smrtících střel – ó, dej, bych v tvůj hluboký pohled zřel!... Je pryč – a já ji odehnal! Ó, jak jsem chudý, jak jsem bídný, já neměl nic, co bych jí dal – a odešel zjev její vlídný, když jsem jí dvéře uzavřel – – Ó, že jsem ten hluboký pohled zřel!... 55
KRAJEM SEVERNÍM.
V kraj smutný severní stroj zanesl mě kdys, v bezmezné prostory těch šírošírých plání, kde bor je zakrslý, a tenká větev bříz jen v dumě bolestné se nad ním tiše sklání. Vše k zemi skrčeno – tak všecko zkrušil mráz; jen zádumčivý strom, jen štíhlá bříza bílá jak palma severu svůj výše čeří vlas a v závoj halí se, jak mezi stromy víla. A všecko letí zpět: ten trpasličí les, ty břízy jeptišky, jež nad ním snad se modlí, a bídné pastviny, a lišejník a vřes – a na všem smutek jest, ať kde chce oko prodlí..prodlí... Stroj táhle zahvízdnul – jak nůž by břitký vnik’ tou smutnou tišinou až k srdci toho kraje, a žalnou ozvěnou kraj poraněný vzkřik’ a okem jezera vzhléd’ k nebi, umíraje... Nad lesy, jezery dál letěl stroje hvizd, až někde na hruď pad’ těch lesů bez života, kde ptáků není snad, ni tepla jejich hnízd – kde vše jen mlčící jest, modrošedá hmota. [56] Jen cosi praví ti, tam v houští kdes je vlk... A bříza nad lesy svou hlavou v dumě kývá, zří, kraje tichý stesk (v němž jak by navždy zmlk’) s oblohy zoufalstvím jak v šedé dáli splývá... Teď v dálce mihla se věž „církve“ zelená... Ach, v chudém srdci mém ten bídný kraj jest odlit, mně k smrti smutno jest – a vzpínám ramena k té církvi za lesy: Chtěl modlit bych se, modlit! 57
ADVENTNÍ.
Když advent soumračný se plíží v zadumání, mlh závoj na hlavě, jímž halí vlasů sníh, vzduch vlhkem stížený nad chrámem, chatou, plání pln touhy horoucí je zpěvů rorátních – vždy s žalem vzpomínám, jak zřel jsem dítě svaté, sám ještě dítětem, v svých čistých, bílých snech: zrak plný světla měl a kučery měl zlaté, a úsměv nebeský hrál v plných dětských rtech. A týž je nyní čas, zas večery tak dlouhy, zas v očích dítěte se tucha vánoc dní, i země, nebesa dech tají v citu touhy a v záři bílých svěc zní zpěvy rorátní. Však jiný zjevuje se Kristus mému snění: kříž těžký na plecích a v tváři k smrti bled jde bílým sněhem bos svou cestou utrpení, a v úsměv bolesti je stažen tichý ret. Trn ostrý bodá skráň, krev teplá kane k zemi, a k nebi výčitka jde ze skvrn krvavých; však šedá nebesa i země mlčí němy – a v stopy Kristovy jen bílý padá sníh. [58] Jde v rudé sukni sám, tvář k hrudi nachýlena, vlas krví potřísněn spad’ kolem tváře níž – a nejde setřít pot mu Veronika žena, ni Cyrenejský muž, by pomoh’ nést mu kříž... A smuten vzpomínám, jak zřel jsem dítě svaté, sám ještě dítětem, v svých čistých, bílých snech: zrak plný světla měl a kučery měl zlaté, a úsměv nebeský hrál v plných dětských rtech... 59
ZIMNÍ NOCI.
Ó, zimních nocí zázrak skvělý, kdy měsíc vzešel nad zapadlý kraj, kdy všecko je báseň a všecko je báj, kdy mlhy jsou bílé – a pláně jsou bílé – a vše tone v běli! A slavné ticho splývá k zemi, a celý svět i nebe tají dech, když vystoupil měsíc nad štíty střech – a tvorové mlčí – a krajina mlčí – a prostory němy. A s nebe padá bílé kvítí, v klín padá ztichlých, dřímajících měst, vše pokrývá smírně, i vinu a trest – a chaty jsou stříbro – a chrámy jsou stříbro – a hroby v něm svítí... Vše tuší: zasněženou plání kdos Velký tiše kráčí zamyšlen, své na tvory myslí a na jejich sen – a kolem měst kráčí – a kolem chat kráčí – a k hrobům se sklání. [60]
BŮH LÁSKA JEST.
Jsou dálky ztuhlou parou mdlé a bílé, strom bílou jinovatkou opřed’ mráz... Jde zimní časná podvečerní chvíle – pláč umíráčku v ticho zazněl v ráz. A k nebi vysokému chvěl se dlouze – a za ním duše nebožtíka v let. Byl z pola žebrák, bídný podruh pouze, měl ženu ustaranou, dětí pět. Ó, smutný večer v jizbu tu se nížil, kde spát měl mrtvý se živými dnes – mráz okny zalepenými se plížil a za ním Bídy příšera a děs... A smutná byla ráno cesta vdovy, říc’ na faru, že umřel její druh; kněz vlídné tváře s laskavými slovy jí ruku tisk’: „Tě, ženo, potěš Bůh!“ Dvě slzy na tvář vytryskly jí vřelé, v níž bolest zanechala mnoho stop, když prosila ho jménem Spasitele, by z lásky doprovodil muže v hrob. [61] A ztrnula – a slova v hrdle ztuhla té ženě chudé, mrak jí v oči kles’ a jen se zakmitla jí s mužem truhla, když odpověděl jí vždy vlídný kněz: „Mzdy své jest hoden dělník, Písmo praví, a sluha oltáře buď z něho živ – ty z lásky k muži prodej plenu s hlavy, bys uctila jej, jenž tě živil dřív“.dřív.“ Šla domů zas, a cesta se jí ztměla, vlastního srdce dojímal ji hlas, v úzkosti duše zlekaná se chvěla – ó, cítila, jak proniká ji mráz. A vzpomínala na knězova slova a těžce přemítala, co jí řek’; ach z Písma, slova evangelistova – a v tmách jí zasvit’ jasný paprsek. Slov ohlas přilét’ z mládí mlžné dáli, jež otec čítal z Písma vetchých blan: „Co nejmenšímu z bratří mých jste dali, to mně jste učinili“ – pravil Pán. A dál, v den poslední jak řekne: „V zimě jsem nah byl – vy jste neoděli mne, já žíznil – vy jste nenapojili mě... v tmu jděte zevnitřní, kde není dne!“ 62 A šla již, v duši prozářena klidem, šat prodat na poslední muži čest... A kněz šel do chrámu a kázal lidem na slova Písma: „Pán Bůh láska jest...“ 63
POJĎTEŽ KE MNĚ VŠICKNI...
Ční na západním nebi zamyšlen chrám gothický; věk mnohý na své dráze šel jeho přes témě – on beze změn jak prsty zdvíhal věže ku přísaze... Snad to je v světě místo, kde je klid a balsám na rány, jež v srdci cítím; v hruď dětskou tajemný zde padal svit – ó, bílou svíci zde zas v duši vznítím. I vstoupil jsem. Vnitř vonný dým se chvěl a v něm se plamen věčné lampy kýval, hlas varhan nad hlavami množství hřměl a s ním se pojil lidských hlasu příval. Vše jako kdys: rouch zlatem tkaných třpyt a rukou vztahování, zvonku znění, a slova, jejichž smysl množství skryt – ne tajemné však ono v duši chvění. Já viděl pýchu, jak se zlatem stkví, jak v rouše pravdy lež sem vešla mnohá, a pokrytství a klam a sobectví – však nenašel jsem, co jsem hledal – Boha... [64] A po dnech, plných pochybností běd, když něměl duch kde spočinout již místa a hrůzou každý nerv byl rozechvět – já v těchto místech uviděl zjev Krista. Chrám pustý byl, jen přítmí vládlo v něm, duch mlčení až ku klenbě jej plnil – já v středu toho ticha stanul něm a bouřlivější vzdech má prsa zvlnil. Jen dvou, tří lidí cítil jsem tu dech, kmet, žebrák prosil tu chléb za vezdejší a dělník, žena s děckem vešla v spěch – a já stál opodál, z nich nejbídnější. Jak v svaté úctě varhan mlčel hlas, z obrazů mlčky dívali se svatí, ve věčné lampě plamínek se třás’ – a v srdci tvrdého cos počlo táti. A cítím, duši jak mně plní zář, čím více pustý chrám se stmívá, stmívá; v přívalu citů zakrývám si tvář – kdos Veliký se na nás mlčky dívá. Vím, trní vpleteno je v dlouhý vlas, a tenký ret, jenž semknut u mlčení, je týž, jenž volal v onen velký čas: „Ó, pojďte ke mně, kdož jste obtíženi!“ 65
VELKÝ PÁTEK.
Je velký pátek, Kristus umírá. Tvář slunce pohltily černé chmury, tmy hrůzy smrtelné se níží s hůry a bolest sáhla k srdci vesmíra. V noc děsnou obrátil se jasný den, jen bílé tělo Krista svítí do ní, tvář smrtí zmučená se k prsům kloní – a pod křížem zní věrných pláč a sten. A z hrobů vyšly stíny svatých těl – jich zjev byl výtkou mocným toho světa, že na kříž vbili věštce z Nazareta, jenž lásky zákonem je spasit chtěl. Pak tělo uložili v hory klín; stráž silnou k hrobu postavili kněží a okem nenávistným hrobku střeží, by nepřišel Ho vzkřísit cherubín. A přišel věrných Jedenácti řad, a se ženami Maří Magdalena – ó, tvrdě vypíná se skalní stěna, a z hrobu Svatého jde smrti chlad. [66] „Proč duch Tvůj, Kriste, vzletěl k výsostem?“ zní ženy pláč, jež na zemi je v křeči, i vzdechy druhých, již tu řadem klečí – však hrobu kámen hluchý jest a něm. A přišli obtížení tíhou vin, hle, k Magdaleně klekla hříšná žena, i publikány řada rozmnožena – a k Jedenácti přistoup’ zrádcův stín. A přišli obtížení tíhou dní, kdož hladoví jsou, zmozolených rukou, i myslitelé s pochybnosti mukou – a všichni, kdož jsou tady poslední... Viz, před Tvým hrobem valný zástup vzrost’, ó, Pane, kdy se připozdil čas denní, a čeká v srdcích Tvoje na vzkříšení, jenž chudý byl’s a pýchy mocných prost. Zde před Tvým hrobem v strasti nejvyšší my všichni bídní lkáme, ruce spjaty: ó, v našich úzkostech nás utěš, Svatý, vstaň, narozený z ženy Ježíši! 67
POD KŘÍŽEM. K sousoší Fr. Bílka.
Vidím Tě, matko hrozného bolu, pod kříže sloupem, s něhož byl sňat: příčné s Ním břevno spustili dolů, a Jeho hlava klesla v Tvůj šat, Maria, matičko bolu! Korunu z trní s čela Mu sňali, vytáhli hřeby z krvavých ran, pak Ti Ho z klína, matičko, vzali a nesli dále od městských bran do klína šedivé skály. Byla to chvíle svatá a velká, jako když v pátek umíral On – ztrnula matka kamenem, nelká, zkameněl pohyb, zkameněl ston – v bolesti žena zde velká! V srdci svém Syna krvavé hřeby, v duši své trnu krvavý hrot – v bezměrném bolu vyrůstá k nebi na hoře hrůz, kde zhynulý rod z bezmasých lebek se šklebí. [68] Do dálky hledí přivřené zraky, do příštích věků dalekých cest, v hlubokou dálku, zhalenou mraky, do noci temné, bez bílých hvězd upírá duše své zraky. Pro lidstva spásu, za jeho viny umřel tu srdce jejího Syn; budoucnost lidstva halí mrak siný, zda je teď smyta tíž jeho vin? Zda bude los jeho jiný?... Na Hoře Lebek lidskosti máti devatenáctý trpí již věk; její vlas bílý větrem zřím vláti – stoupají páry z bolesti řek, a den se k večeru krátí. V tisících bratří na dřevě kříže umírá Kristus znova vždy zas – na srdce matky nová vždy tíže, nový mráz padá na bílý vlas... Zda už je spasení blíže? K večeru když se schýlil čas denní, aby pak v krvi západu shas’ – pro lidstva spásu zda to dost není?.... Ode skal věků ozvěny hlas zpátky vždy vrací se: Není! – – 69
PANE, KAM KRÁČÍŠ?
Dav proudil ulicí a měnil se co chvíli, výš hlasů směsice se vznášela a prach. V tom proudu měnivém jsem uviděl šat bílý, tvář mírnou Svatého – a divný jal mne strach: Ten tichý, svatý muž v své dlouhé, bílé říze – toť On, jenž na poušti kdys mluvil k satanu, jejž vídá duše má, když čítám v Písma knize a chodím v zástupu s Ním v krajích Jordánu. Tak s hlavou vztyčenou kdys před zástupy chodil, mír svatý ve tváři a lásku ve zraku – toť On, jenž království nám nebes dát chtěl v podíl, jenž lidstvo od země chtěl povznést k oblaku. Jak svítí zástupem ta Jeho říza přezná, jak měkce září vlas, jenž spadá po šíji – však dál se žene dav, zde nikdo Jeho nezná a hříšní kajicně se v prsa nebijí! Však přec Ho poznal kdos, šat z hedvábu měl rudý a zlato na šíji. Ó, jak se zachmuřil, když na něj pohleděl Pán jeho, bos a chudý, tím měkkým pohledem, jímž Petra pokořil. [70] A s vozu nesestoup’ a řetěz nestrh’ zlatý, a neroztrhl šat a nepad’ před Ním v prach: dál pyšný davem jel – a bos šel dále Svatý – a každý klaněl se, kde s vozu zářil nach. l padl na mne žal a rmoutil jsem se v duši, že raněn slepotou je bídný tento dav; mně líto bylo jich, že slepi jsou a hluši, a modlitbou jsem vzdych’: „Je, Pane, zlého zbav!“ A smutek pojal mne, když zřel jsem, v dál jak mizí, jak v davu moderním se ztrácí bílý šat, mne úzkost schvátila, hruď zalil cit mně ryzí: „Kam kráčíš, Pane můj?“ – jsem zvolal, steskem jat. A On se ohlédl, zrak jeho v duši tkví mi, a, myslím, po tváři jsem slzu kanout zřel – ach, vždyť Ho neznají, jež spasit strastmi svými, jež k Bohu povznést chtěl – a pro něž v mukách mřel!... A dále, nepoznán, tich kráčí množstvím Svatý – a svět se žene dál, kde cíl mní vidět svůj... Níž večer klesá v kraj, již západ hoří vzňatý a v duši kane stesk... Kam kráčíš, Pane můj? 71
KONEC VĚKU.
Obzory v šedých se parách rozplývají v krajině konce století, co se v těch mlhavých, měkkých dálkách tají, temně jen tušíme, jako smysl v báji, stajené květy v poupěti. Zelená mlha se na sněť stromu chytá průsvitným, hebkým závojem, země jest železem v čerstvé brázdy zryta, duše jest oranin silnou vůní zpita, zvlněna předtuch příbojem. Velkého pátku chmury táhnou nebem, na věži zvony bez hnutí, v kostelích zastřené monstrance s bílým chlebem, Kristovo tělo, probodané hřebem, andělé skleslých perutí. Krajinou tušení průvod táhne dlouhý k věži, jež dálkou zhalena, myslitel kmet, jako ruský mužík pouhý, pestrý dav ubohých, neznámé pln touhy, na konci lebka Verlaina. [72] Všecky je sbližuje hlad a žízeň duší po věčném, čistém prameni – každý z nich jinde snad nalézti jej tuší, všichni však věří, že v konec všecky vzruší radostné zvony vzkříšení!... 73
VE TMÁCH. (Sonet epilog.)
Noc oblačná a jako propast tmavá jest život náš zde od zrození k skonu, v ní křižují se dráhy milionů – a kdo z nás ví, zda jeho cesta pravá? Ten pochodní v tmách černé noci mává, ten se svící jde v tichém hlavy sklonu, tam za bludičkou jiný v divém shonu, a bez světla se čtvrtý noci vzdává. Co chvíli někdo v černou jámu padne – a dál se všecko žene v pustém zmatku, a nebe dál je pochmurné a chladné... Když na té pouti cos tě v nitru vzruší, zvon srdce rozezvučí jako k svátku – ó, dej se za tím hlasem a spas duši! [74] OBSAH.
Podzim5 Vzpomínka7 Když motýl odletěl9 Je mi až k slzám smutno11 Ženy13 Dávné řečiště15 Neznámý stesk17 Kytara19 Věčnost21 Sní země půlnoční23 Duše zemřelých25 Co bude pak?28 Bez odpovědi31 Matouš XXVI, 38.33 Pes35 Duše37 Sám39 Dívce šestnácti let41 Přítelkyni42 Po letech44 Kde rostou ty růže?46 Jsi ty to?48 Uvrhli do jámy život můj50 Po dávných stopách52
[75] Jeptiška54 Krajem severním56 Adventní58 Zimní noci60 Bůh láska jest61 Pojďtež ke mně všichni64 Velký pátek66 Pod křížem68 Pane, kam kráčíš?70 Konec věku72 Ve tmách74
(Vytištěno v listopadu 1896.)
Všechna práva vyhrazena.
E: tb; 2005 [76]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Wiesner, Alois
(V Praze. Nakladatel F. Topič knihkupec. 1897. Tiskl Alois Wiesner v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 76

Věnování: (Drahé památce otcově a bratří, kteří odešli.)