PO LETECH.

PO LETECH.
Psala mi, psala po letech zase: „Příteli dávný mých svobodných let! Opadlo, co nám zkvítalo v kráse, ba i ten lupínek vyschnul a zbled’. Život je jiný, všecko je jiné, nežli jak mládí nám kreslilo v snech – po šikmé ploše náš život se šine níže a níže kams do hloubi v spěch. Hledím-li dolů, úzkost mě chvátí, stébla se chytám, bych zdržela pád – ale vždy dále jsou dnové ti zlatí, slunce kdy hřálo, kdy člověk byl mlád. Teď už se kladou na cestu stíny, myšlénka na večer přepadá nás; čas letí ptákem, jenž býval nám líný – zejtra snad bílý juž vytrhnu vlas. Do očí hledím malé své dceři, vidím v nich duši svých dětinných let – že roste v budoucnu, jako já věří, na štíhlém stvolu blankytný květ. [44] Ubohé dítě! Lítost mě svírá, hledím-li okem tvým v dětský svůj zrak... V život až, v štěstí tě opustí víra, herbář si mladosti otevřeš pak, budeš se v barvy vybledlé vpíjet, setlelou vůní se omámit dáš – a budou léta míjet a míjet, a ty se zeptáš: To život je náš?! – A to jest, příteli, život ženy! Asie tato se Evropou zve! Bohyně, z bílé stvořená pěny, v zoufalství s temene vlasy si rve... Vy jste zbyl sám a s vámi jen práce – co je váš život, příteli, dnes? – –“ Na tuto otázku napsal jsem krátce: „Pochybnost, zoufalství – smutek a děs.“ 45