JEPTIŠKA.

Jan Rokyta

JEPTIŠKA.
Kdos tiše klepal na dvéře, já otevřel – tam žena stála a prosila mě v důvěře; ji černá sukně zakrývala, vlas, šíji halil roušky běl – ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel? Já hledal peníz pomaten a jako dítě oči klopil – (ó, cítím v duši pohled ten!)... Vše ve víně jsem včera stopil a kdybych teď jen halíř měl! – – Ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel?... Je pryč, já neměl jí co dát, „dál jděte s Bohem“, řek’ jsem prudce; však stále vidím ji tu stát, růžencem ovinuté ruce a pohled, před nímž jsem se chvěl – ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel? – – – A náhle zřím se dítětem: nad malým lůžkem obraz svatý, a já se modlím chvějným rtem v postýlce kleče, ruce spjaty... [54] Proč jsem se na to rozpomněl? – Ó, kde jsem ten hluboký pohled zřel? Ach, moje Víro dětských let, to tvůj byl mírný pohled němý – ó, vrať se, tichá, ke mně zpět, než unaven se schýlím k zemi, než zhynu od smrtících střel – ó, dej, bych v tvůj hluboký pohled zřel!... Je pryč – a já ji odehnal! Ó, jak jsem chudý, jak jsem bídný, já neměl nic, co bych jí dal – a odešel zjev její vlídný, když jsem jí dvéře uzavřel – – Ó, že jsem ten hluboký pohled zřel!... 55

Básně v knize Když se připozdívá...: