POJĎTEŽ KE MNĚ VŠICKNI...

POJĎTEŽ KE MNĚ VŠICKNI...
Ční na západním nebi zamyšlen chrám gothický; věk mnohý na své dráze šel jeho přes témě – on beze změn jak prsty zdvíhal věže ku přísaze... Snad to je v světě místo, kde je klid a balsám na rány, jež v srdci cítím; v hruď dětskou tajemný zde padal svit – ó, bílou svíci zde zas v duši vznítím. I vstoupil jsem. Vnitř vonný dým se chvěl a v něm se plamen věčné lampy kýval, hlas varhan nad hlavami množství hřměl a s ním se pojil lidských hlasu příval. Vše jako kdys: rouch zlatem tkaných třpyt a rukou vztahování, zvonku znění, a slova, jejichž smysl množství skryt – ne tajemné však ono v duši chvění. Já viděl pýchu, jak se zlatem stkví, jak v rouše pravdy lež sem vešla mnohá, a pokrytství a klam a sobectví – však nenašel jsem, co jsem hledal – Boha... [64] A po dnech, plných pochybností běd, když něměl duch kde spočinout již místa a hrůzou každý nerv byl rozechvět – já v těchto místech uviděl zjev Krista. Chrám pustý byl, jen přítmí vládlo v něm, duch mlčení až ku klenbě jej plnil – já v středu toho ticha stanul něm a bouřlivější vzdech má prsa zvlnil. Jen dvou, tří lidí cítil jsem tu dech, kmet, žebrák prosil tu chléb za vezdejší a dělník, žena s děckem vešla v spěch – a já stál opodál, z nich nejbídnější. Jak v svaté úctě varhan mlčel hlas, z obrazů mlčky dívali se svatí, ve věčné lampě plamínek se třás’ – a v srdci tvrdého cos počlo táti. A cítím, duši jak mně plní zář, čím více pustý chrám se stmívá, stmívá; v přívalu citů zakrývám si tvář – kdos Veliký se na nás mlčky dívá. Vím, trní vpleteno je v dlouhý vlas, a tenký ret, jenž semknut u mlčení, je týž, jenž volal v onen velký čas: „Ó, pojďte ke mně, kdož jste obtíženi!“ 65