POJĎTEŽ KE MNĚ VŠICKNI...
Ční na západním nebi zamyšlen
chrám gothický; věk mnohý na své dráze
šel jeho přes témě – on beze změn
jak prsty zdvíhal věže ku přísaze...
Snad to je v světě místo, kde je klid
a balsám na rány, jež v srdci cítím;
v hruď dětskou tajemný zde padal svit –
ó, bílou svíci zde zas v duši vznítím.
I vstoupil jsem. Vnitř vonný dým se chvěl
a v něm se plamen věčné lampy kýval,
hlas varhan nad hlavami množství hřměl
a s ním se pojil lidských hlasu příval.
Vše jako kdys: rouch zlatem tkaných třpyt
a rukou vztahování, zvonku znění,
a slova, jejichž smysl množství skryt –
ne tajemné však ono v duši chvění.
Já viděl pýchu, jak se zlatem stkví,
jak v rouše pravdy lež sem vešla mnohá,
a pokrytství a klam a sobectví –
však nenašel jsem, co jsem hledal – Boha...
[64]
A po dnech, plných pochybností běd,
když něměl duch kde spočinout již místa
a hrůzou každý nerv byl rozechvět –
já v těchto místech uviděl zjev Krista.
Chrám pustý byl, jen přítmí vládlo v něm,
duch mlčení až ku klenbě jej plnil –
já v středu toho ticha stanul něm
a bouřlivější vzdech má prsa zvlnil.
Jen dvou, tří lidí cítil jsem tu dech,
kmet, žebrák prosil tu chléb za vezdejší
a dělník, žena s děckem vešla v spěch –
a já stál opodál, z nich nejbídnější.
Jak v svaté úctě varhan mlčel hlas,
z obrazů mlčky dívali se svatí,
ve věčné lampě plamínek se třás’ –
a v srdci tvrdého cos počlo táti.
A cítím, duši jak mně plní zář,
čím více pustý chrám se stmívá, stmívá;
v přívalu citů zakrývám si tvář –
kdos Veliký se na nás mlčky dívá.
Vím, trní vpleteno je v dlouhý vlas,
a tenký ret, jenž semknut u mlčení,
je týž, jenž volal v onen velký čas:
„Ó, pojďte ke mně, kdož jste obtíženi!“
65