DÁVNÉ ŘEČIŠTĚ.

DÁVNÉ ŘEČIŠTĚ.
Dum šedých s družinou jsem zašel v dálku luk; syt městské fadessy v dál zelenou jsem šel, kde srdci mému vstříc křepelčin volal tluk, kde v prosté vůně květ se bílý motýl chvěl. Tak ticho bylo tam, jen z dálky hučel splav, neb ve vsi zaštěk’ pes, či zakejhala hus; hruď moji plnila kořenná vůně trav, a za mnou zůstal kdes denního žití hnus. Dum clonou šedivou v mé duše zákoutí již cestu hledal si luk idyllický klid – v tom shnilé vůně dech mě nutí stanouti, má noha boří se, a nelze dále jít. „Kam zbloudil jsem?“ se ptám. .ptám... Ach, dávné řečiště zde v měkkém klíně trav, v luk dálce pohřbeno, tak opuštěno dnes a vždycky na příště své o tom spřádá sny, co navždy ztraceno. Kde v hloubce shlížel se kmen břízy bělrouchý a olší tmavý list a staré hlavy vrb, tam bahno na jaře se žlutá blatouchy – až červen lehne v kraj, je všecky požne srp... [15] A dávné řečiště vzpomíná zašlých dnů, kdy v tichu večerním vrb starých do korun, jež v řeky zrcadle vod srdcem rostly k dnu, vplul jako v duši sen měsíce bílý člun. A nocí vzpomíná, kdy hvězdy se svých cest jak mince stříbrné v klín řeky padaly – sám plynul po řece člun středem bílých hvězd, dva stíny byly v něm, a ty se líbaly. O slavných východech a o západech sní, v nichž zářil vody proud, plál, hořel, krvavěl – a nad vše dívčí smích mu z dávna do snů zní, když vlnky proudily na krásu bílých těl... To vše již dávno tak, snad sto a více let, a řeka valí se teď tisíc kroků dál – jen vesnou přichvátá, prolomí v touze led a staré řečiště promění na močál. A tak zde samo dál ve shnilé vůni sní; vždy večer zahalí se v hustý závoj par, a v nich se vznášejí pří záři měsíční těch stíny nešťastných, kdo svůj zde našli zmarzmar. A zas dum záclona mou duši zhalila, já nemoh’ klidně zřít v ta místa bez hrůzy – – Kde řeka mladosti se v březích valila – teď stíny vstávají jen mrtvých illusí... 16