KYTARA.

KYTARA.
Kytara sešlá na stěně sní, pavouk v ní sítě své přede, strhané struny visí s ní, prohnuté boky má prachem šedé – a sní... Kdysi mne pro ni zachvátil žel, vzpomínka v duši mé vstala na starou píseň, kterou pěl otec můj, nežli nám smrt jej vzala, ó žel! Byla to píseň pradávných let, bába ji zpívala v mládí – co její mladosti opadal květ, věčnosti drahou čas úprkem pádí sto let. Napjal jsem struny, setřel jsem prach, pavouk se spouští k zemi – pro píseň starou jsem do strun sáh’, pro píseň těch, kdož jsou stín jenom němý a prach.. [19] A zněla píseň, jež bývala smích, notou tak dojemně snivou, melancholie bílý sníh vznášel se nad mojí duše nivou, ne smích. V písni co jásalo před lety kdys, tichounkým pláčem teď kvílí – po lidech teskní, jichž potomkem ty’s, kteří ji zpívali v radosti chvíli, ó, kdys... Poslední tón již dozněl a ztich’, kytaru na hřeb jsem věšel – kdosi tu za mnou z hluboka vzdych’, lehounký krok čísi po schodech sešel a ztich’... Stoletý nástroj nevzal jsem víc – k čemu též volati zpátky, dávno co zhynulo, zaniklo v nic, co jest jen vzpomínky přelet již krátký, nic víc. A tak zas kytara na stěně sní, pavouk v ní sítě své přede, strhané struny visí s ní, prohnuté boky má prachem šedé – a sní... 20