JSI TY TO?

JSI TY TO?
Jsi ty to, dítě, již jsem dávno znal, dřív, než mě život pojal drsnou dlaní, když v dětské postýlce jsem usínal a ty jsi přicházela krokem laní? Já mínil, že jsi přišla z pohádky, v níž čaroděj tě do svých tenat lákal, mne jímal v snech tvůj pohled přesladký – a probudiv se, po tobě jsem plakal. Jsi ty to, dítě, již jsem potkával, když stezkami jsem bloudil mladých snění? Ó, jak se v prsou zmítal srdce sval, když za tebou jsem hleděl v roztoužení! Tak tiše vždy jsi přešla kol mých cest, tvůj pohled záhadně vždy utkvěl na mně – pak musil jsem tě vidět mlhou vznést, a marně po tobě jsem vzpínal rámě. Jsi ty to, dítě, jejíž bílý zjev vždy jako anděl boží mlčky stanul při každé ženě, jejíž pro úsměv jsem v hloubi srdce ohněm lásky vzplanul? [48] Když vedle ní jsem tebe čistou zřel – květ plné, bílé růže s chudým hlohem – vždy shasnul žár, jímž k ženě té jsem vřel, my ruku stiskli si a řekli s Bohem! Ó, tvůj-li zjev se vtělil v pevný tvar, pak zůstaň při mně, neprchej mi více a nerozplyň se v mlhu bílých par, ať ku přísaze rozžehnu ti svíce! A zmizíš-li mně zase, běda nám! Pak potkám tě, až, v ruce uschlé květy, v kraj duší budem’ kráčet, v náruč tmám... na zmlklých ústech nevyřčené věty – – 49