PO DÁVNÝCH STOPÁCH.

Jan Rokyta

PO DÁVNÝCH STOPACHSTOPÁCH.
Po dávných stopách kráčím zas, hledám tu ztracené chvíle, cit hledám, který dávno shas’, cit, jenž tu vzplanul v mládí čas pod kmenem břízy bílé. Zde je ta cesta v údol níž, voda tu z pramene plyne, kolem táž velká lesní tiš – ale vše vůkol, dál i blíž, všecko i s námi jest jiné! Mladičký lesík k nebi vzrost’, se stromu pavouk se spouští, zapřádá cestu dále v hvozd, moje kde sedí minulost na břehu studánky v houští. Vidím ji okem vzpomínek, ve vlase kytičku vřesu, boků a ňader mladý vděk... Ticho však, ať se na útěk nedá mi do hloubi lesů! [52] Hladil jsem kdysi tento vlas, díval se do těchto zraků... Nyní mě volá jiný hlas, za ním jdu, v ruce zralý klas, na západ hořících mraků... Dále jdu, v prsou stlumím vzdech, čelo stín večera schladí – minulost svou tu nechám v snech, jak jsme tu spolu klesli v mech, oba když byli jsme mladí... 5§§53$