PŘÍTELKYNI.

Jan Rokyta

PŘÍTELKYNI.
Dík za teplý Vám ruky stisk, jenž k srdci až mi vnikal, dík za soucit, jenž z oka trysk’ – ó, jak jsem si rád na něj zvykal! I za to v hlase zachvění, když jsme se rozcházeli, i za soucitné mlčení, když obzory moje se stměly... Sic duše Vaší vonný květ mé duši ztajen zůstal, jak smysl nedořčených vět – v mlh závoji přede mnou vzrůstal. Však přece byl mi drahým tak, jak dálky v rodném kraji, k nimž zalétával snů mých pták kdys v mladosti zaniklé báji... Ó, přijďte někdy v myšlénkách k mé osamělé duši – že milý kdos můj přešel práh, ji radostné tušení vzruší. [42] A chtěl bych, ve poslední z chvilchvil, až na hruď lehne skála a život bude prchat z žil, by Vaše pak duše mi na blízku stála. 43