VZPOMÍNKA.

VZPOMÍNKA.
Tak tichounce šelestí hustého deště spád a vyznívá notou tak melancholicky tesknou, v mou světnici oknem se plíží jeho chlad, zřím s lítostí na nebes kajicně šedý šat a v oblohy slzách jak střechy se matně lesknou... A Bůh ví, že v duši mé zjasnil se slunný den. Trav skosených výdechy vnikají jemně do žil i nahořklá vůně, jíž s pole dýše rmen; mně oporou rozkvetlé lípy je silný kmen a do kraje zřím, kde jsem mládí své chudé prožil. Zřím cestu v luk středu a stíhám ji v známou ves až k chatám, jež pod nízkou strání jsou porozsety; kol pole jsou, za nimi na stráň stoupá les a na západzápad, Labe kde proudy své valí kdes, tam mohutné dubů a vazů ční silhouetty. Jich rozteklé obrysy na horkém nebi ční tak nehybně, líně, jak znavení velikáni, a v dumách tu čekají chvíle večerní, kdy staré jich koruny posledním zpěvem zní a krvavé slunce jim v náruč se tiše sklání... [7] Co tam se to ohnivě mihlo jak vlčí mák? Co nad ním jak motýl se zaskvělo v slunci bíle? Ach, dívku tam neznámou v poli stíhá zrak – a do lípy nade mnou vzpomínky vletěl pták a nápěv mi zazpíval uprchlé dávno chvíle. Zřím živůtek rudý a bělostný slunečník, jak poli se míhá a pod stromy v dálce zniká – a podivná touha mne chvátí, že bych vzkřik’, chvil zaniklých stíny se přede mnou staví v šik – – a srdce, mé ubohé srdce – to tiše vzlyká... Zjev shasl, kde olší a dubů jej vábil chlad, a duši mou zanechal v tesklivém rozvíření; co na vždycky zniklo, bych navrátit chtěl rád a na bílé hrudi bych chtěl jako dítě štkát – óó, na hrudi bílé, jež mojí už dávno není... Dál tichounce šelestí hustého deště spád a vyznívá notou tak melancholicky tesknou; v mou světnici oknem se plíží jeho chlad, zřím s lítostí na nebes kajicně šedý šat a v oblohy slzách jak střechy se matně lesknoulesknou. 8