VZPOMÍNKA.
Tak tichounce šelestí hustého deště spád
a vyznívá notou tak melancholicky tesknou,
v mou světnici oknem se plíží jeho chlad,
zřím s lítostí na nebes kajicně šedý šat
a v oblohy slzách jak střechy se matně lesknou...
A Bůh ví, že v duši mé zjasnil se slunný den.
Trav skosených výdechy vnikají jemně do žil
i nahořklá vůně, jíž s pole dýše rmen;
mně oporou rozkvetlé lípy je silný kmen
a do kraje zřím, kde jsem mládí své chudé prožil.
Zřím cestu v luk středu a stíhám ji v známou ves
až k chatám, jež pod nízkou strání jsou porozsety;
kol pole jsou, za nimi na stráň stoupá les
a na západzápad, Labe kde proudy své valí kdes,
tam mohutné dubů a vazů ční silhouetty.
Jich rozteklé obrysy na horkém nebi ční
tak nehybně, líně, jak znavení velikáni,
a v dumách tu čekají chvíle večerní,
kdy staré jich koruny posledním zpěvem zní
a krvavé slunce jim v náruč se tiše sklání...
[7]
Co tam se to ohnivě mihlo jak vlčí mák?
Co nad ním jak motýl se zaskvělo v slunci bíle?
Ach, dívku tam neznámou v poli stíhá zrak –
a do lípy nade mnou vzpomínky vletěl pták
a nápěv mi zazpíval uprchlé dávno chvíle.
Zřím živůtek rudý a bělostný slunečník,
jak poli se míhá a pod stromy v dálce zniká –
a podivná touha mne chvátí, že bych vzkřik’,
chvil zaniklých stíny se přede mnou staví v šik – –
a srdce, mé ubohé srdce – to tiše vzlyká...
Zjev shasl, kde olší a dubů jej vábil chlad,
a duši mou zanechal v tesklivém rozvíření;
co na vždycky zniklo, bych navrátit chtěl rád
a na bílé hrudi bych chtěl jako dítě štkát –
óó, na hrudi bílé, jež mojí už dávno není...
Dál tichounce šelestí hustého deště spád
a vyznívá notou tak melancholicky tesknou;
v mou světnici oknem se plíží jeho chlad,
zřím s lítostí na nebes kajicně šedý šat
a v oblohy slzách jak střechy se matně lesknoulesknou.
8