NEZNÁMÝ STESK.

NEZNÁMÝ STESK.
Neznámý stesk mou duši jímá, po čemsi touha daleko zpět, na dně mé duše těžce dřímá, jako sen dávno uprchlých let – ach, daleko zpět! Jímá mne svadlých květů vůně, setlelých dávno, předávno tak, duše má po nich teskní a stůně, chtěl bych je zřít, jak těšily zrak, ach, předávno tak... Po čem, ach po čem se mi stýská? Jaké to zbledlé vzpomínky stín probouzí touhu, uzříti z blízka, dávno co padlo v neznáma klín? Ach, vzpomínky stín... Vzpomínka beztvárná jak mlha, život v ní zanik’ beze všech stop – přece však pro ni oko zvlhá, tak jako pro vše, co nám vzal hrob, ach, beze všech stop. [17] Vzpomínka vůně starých tisků, jako by spala po mnohý věk, jako by přes ni letěly v trysku života proudy jak přívaly řek – ach, po mnohý věk – – Snad jsem již dávno kdys tu chodil, překrásných očí vyhaslý lesk života stezkami mne vodil – a teď mne po nich zachvátil stesk? Ach, vyhaslý lesk! A snad mi tenkrát také lhaly, a já jsem zůstal s duší svou sám, zřel, jak se život šedivě valí a jak jdu v náruč neznámým tmámtmám – ach, s duší svou sám! Snad jsem již tenkrát snášet se učil tíži a hanbu otrockých pout, dušíduši svou pochybnostmi mučil – velkého lidstva zbytečný oud, ach, otrockých pout. Snad jsem tu žil již dávno kdysi... Stihl jsem tenkrát života cíl? Či jsem snad, v smrti patře rysy, zasténal: „Kde jest, pro nějž jsem žil, ach, života cíl?... 18