PO LETECH.
Psala mi, psala po letech zase:
„Příteli dávný mých svobodných let!
Opadlo, co nám zkvítalo v kráse,
ba i ten lupínek vyschnul a zbled’.
Život je jiný, všecko je jiné,
nežli jak mládí nám kreslilo v snech –
po šikmé ploše náš život se šine
níže a níže kams do hloubi v spěch.
Hledím-li dolů, úzkost mě chvátí,
stébla se chytám, bych zdržela pád –
ale vždy dále jsou dnové ti zlatí,
slunce kdy hřálo, kdy člověk byl mlád.
Teď už se kladou na cestu stíny,
myšlénka na večer přepadá nás;
čas letí ptákem, jenž býval nám líný –
zejtra snad bílý juž vytrhnu vlas.
Do očí hledím malé své dceři,
vidím v nich duši svých dětinných let –
že roste v budoucnu, jako já věří,
na štíhlém stvolu blankytný květ.
[44]
Ubohé dítě! Lítost mě svírá,
hledím-li okem tvým v dětský svůj zrak...
V život až, v štěstí tě opustí víra,
herbář si mladosti otevřeš pak,
budeš se v barvy vybledlé vpíjet,
setlelou vůní se omámit dáš –
a budou léta míjet a míjet,
a ty se zeptáš: To život je náš?! –
A to jest, příteli, život ženy!
Asie tato se Evropou zve!
Bohyně, z bílé stvořená pěny,
v zoufalství s temene vlasy si rve...
Vy jste zbyl sám a s vámi jen práce –
co je váš život, příteli, dnes? – –“
Na tuto otázku napsal jsem krátce:
„Pochybnost, zoufalství – smutek a děs.“
45