BEZ ODPOVĚDI.
Jak starý, vetchý strom již byla moje teta,
v proud řeky schýlený, vnitř prázdný, k pádu zralý,
zrak kalný, bez lesku a na rtech úsměv stálý
a v lící bledá zář, jež není z toho světa.
Jen někdy na chvílku se zvedla sivá hlava,
blesk oči osvítil, života paprsk denní,
a zase upadla v mrak neznámého snění –
jak slunce na večer v mrak rudý do krvava.
Kol všichni tušili, že tiché její dumy
jsou chmury večerní, jež stojí nad západem;
než klesne pod obzor, kam říši smrti kladem’,
tvář žití zahalí a světlo její ztlumí...
„Přijď, teta volá tě,“ dnes ráno řekli ke mně,
když šel jsem za chlebem svou cestou každodenní;
pak stále při práci jsem v duši cítil chvění,
zřel úsměv stařeny a nachýlené témě.
„Co asi chce mně říc’?“ ta myšlénka šla se mnou,
když večer spěchal jsem ji navštívit, svou tetu...
A zatím políbil ji anděl smrti v letu,
a ona odešla, kde noc tušíme temnou.
[31]
A pohnut jsem se ptal, když zřel jsem bílou svíci
nad tváří nehybnou u věčném zamyšlení,
proč stále jsem ji zřel, proč v duši ono chvění...
A proč ta otázka: Co as mně chtěla říci?
Snad duše stařeny se u mé duše chvěla
v den žití poslední na této naší zemi.
Však umřel v hrdle hlas a tento ret jest němý
a nikdy nepoví, co duše říci chtěla.
A darmo pohlížet, kde tma jen zeje hustá,
a darmo volat v les, kde ozvěna se směje,
a marny otázky, kam smrti dech tě schvěje,
jak marně zde se ptám: Co chtěla říc’ ta ústa! – –
32