PES.
Měl krásnou černou srst jak hedváb měkkou
náš velký pes, jenž hlídal domu práh.
Vždy večer, když se stíny krajem vlekou,
až černou bez břehů jej stopí řekou,
mě vítal pohledem ten němý brach,
když vracel jsem se z toulky v zamyšlení:
„Což k taji lidské duše klíče není?“
A v noci často, vše když kolem spalo
a když jsem tušil spících klidný dech –
jak jeho štěkání mě dojímalo,
jež bezhlasým se domem rozléhalo,
když marně chtěl jsem stihnout pevný břeh,
štván nocí otázkou až v chvíle denní:
„Což k taji lidské duše klíče není?“
A v podvečer kdys, vzrušen duše na dno,
jsem z domu vracel se, v němž dlela smrt....
Můj přítel umíral – ó, nijak snadno!
Šel v kraje soumraku, kde věčné chladno,
stín věčný, věčné ticho... On – vždy hrd –
tak teskně hleděl v chvíli rozloučení – –
Což k taji lidské duše klíče není?
[35]
V síň vešel jsem, kde Nero denně sedal.
V kout tmavý zalezlý tich ležel krásný pes
se smrtí v těle. Smutným okem hledal
můj pohled, jako teskný zrak když zvedal
můj ke mně přítel, jenž snad umře dnes...
Těch pohledů zřím stejné rozželení –
což k taji duše tvorů klíče není?...
36