POD KŘÍŽEM.
K sousoší Fr. Bílka.
Vidím Tě, matko hrozného bolu,
pod kříže sloupem, s něhož byl sňat:
příčné s Ním břevno spustili dolů,
a Jeho hlava klesla v Tvůj šat,
Maria, matičko bolu!
Korunu z trní s čela Mu sňali,
vytáhli hřeby z krvavých ran,
pak Ti Ho z klína, matičko, vzali
a nesli dále od městských bran
do klína šedivé skály.
Byla to chvíle svatá a velká,
jako když v pátek umíral On –
ztrnula matka kamenem, nelká,
zkameněl pohyb, zkameněl ston –
v bolesti žena zde velká!
V srdci svém Syna krvavé hřeby,
v duši své trnu krvavý hrot –
v bezměrném bolu vyrůstá k nebi
na hoře hrůz, kde zhynulý rod
z bezmasých lebek se šklebí.
[68]
Do dálky hledí přivřené zraky,
do příštích věků dalekých cest,
v hlubokou dálku, zhalenou mraky,
do noci temné, bez bílých hvězd
upírá duše své zraky.
Pro lidstva spásu, za jeho viny
umřel tu srdce jejího Syn;
budoucnost lidstva halí mrak siný,
zda je teď smyta tíž jeho vin?
Zda bude los jeho jiný?...
Na Hoře Lebek lidskosti máti
devatenáctý trpí již věk;
její vlas bílý větrem zřím vláti –
stoupají páry z bolesti řek,
a den se k večeru krátí.
V tisících bratří na dřevě kříže
umírá Kristus znova vždy zas –
na srdce matky nová vždy tíže,
nový mráz padá na bílý vlas...
Zda už je spasení blíže?
K večeru když se schýlil čas denní,
aby pak v krvi západu shas’ –
pro lidstva spásu zda to dost není?....
Ode skal věků ozvěny hlas
zpátky vždy vrací se: Není! – –
69