VE TMÁCH.
(Sonet epilog.)
Noc oblačná a jako propast tmavá
jest život náš zde od zrození k skonu,
v ní křižují se dráhy milionů –
a kdo z nás ví, zda jeho cesta pravá?
Ten pochodní v tmách černé noci mává,
ten se svící jde v tichém hlavy sklonu,
tam za bludičkou jiný v divém shonu,
a bez světla se čtvrtý noci vzdává.
Co chvíli někdo v černou jámu padne –
a dál se všecko žene v pustém zmatku,
a nebe dál je pochmurné a chladné...
Když na té pouti cos tě v nitru vzruší,
zvon srdce rozezvučí jako k svátku –
ó, dej se za tím hlasem a spas duši!
[74]
OBSAH.
Podzim5
Vzpomínka7
Když motýl odletěl9
Je mi až k slzám smutno11
Ženy13
Dávné řečiště15
Neznámý stesk17
Kytara19
Věčnost21
Sní země půlnoční23
Duše zemřelých25
Co bude pak?28
Bez odpovědi31
Matouš XXVI, 38.33
Pes35
Duše37
Sám39
Dívce šestnácti let41
Přítelkyni42
Po letech44
Kde rostou ty růže?46
Jsi ty to?48
Uvrhli do jámy život můj50
Po dávných stopách52
[75]
Jeptiška54
Krajem severním56
Adventní58
Zimní noci60
Bůh láska jest61
Pojďtež ke mně všichni64
Velký pátek66
Pod křížem68
Pane, kam kráčíš?70
Konec věku72
Ve tmách74
(Vytištěno v listopadu 1896.)
Všechna práva vyhrazena.
E: tb; 2005
[76]