V posled rytíř paní s bohem dal
v okna zasmušilá,
a již v pochod jezdců zbraň i zbroj
hlučně zachrastila –
aj tu ještě páže mladistvé
před rytíře skočí,
s bledou tváří, s leskem nadšení
v modru velkých očí.
„Pane můj, než komoň odnese
v boj tě s Němci velký,
dovol mi, bych též směl odejít
od své velitelky.
Nemožnoť mi déle setrvat
u ní jako dosud,
nemá-li mě špatné za služby
stihnout krutý osud.“
Rytíř okem v okno zabloudil
k svojí mladé ženě –
pohlížela dolů na páže
jaksi udiveně.
„Aj, ty chtěl bys hrad můj opustit,
prchlý mládenečku?
Nuže pověz, co ti na úkor,
nosit paní vlečku?“
„Oči, pane, neb když nesu jí
okraj šatu lepý,
div že leskem jeho nádhery
zrak mi neoslepí.“
A on nelhal, jenom zamlčel,
že když vlečku nese,
ona často okem milosti
po něm ohlídne se.
Pousmál se rytíř uslyšev
takto tesknit páže –
v okně paní tichá modlitba
prsty k prstům váže.
„Nuž tak drž jí v kapli modlitby,
až já budu v boji,
aby tiše mohla modlit se
za ochranu moji.“
„Ani toho, pane, neumím,
neb když knihu svatou
držím před ní, chvějné ruce mé
v modlení ji matou.“
A on nelhal, jenom zamlčel,
že když ona shýbá
k růženci se, místo svatý kříž
jeho ruce líbá.
Rytíř opět okem zabloudil
do okna k své ženě –
ta tak smutně dolů hleděla
a tak roztouženě.
„Nuž tak tedy hrej jí na loutnu,
hrej a zpívej k tomu,
až ji bude děsit samota
nebo rachot hromu.“
„K tomu, pane, též se nehodím,
neb když k loutně pěju,
pláču sám a tím jen zármutek
do srdce jí leju.“
A on nelhal, jenom zamlčel,
že když o lásce jí
jednou zpíval, při tom střevíček
zlatý líbal její.
Jak se leskly v záři červánků
kol ty štíty, helmy! –
v oknu paní, páže pod oknem
byli smutni velmi.
„A co chtěl bys, hochu, dělati,“
pravil rytíř na to,
„kdybys v hradě službu opustil
a mých komnat zlato?“
„Osedlal bych sobě vraníka,
věrného mi druha,
a pak s tebou táhl do boje
vždy tvůj věrný sluha.“
A on nelhal, jenom zamlčel,
že chtěl v třesku zbraní,
v bubnů vřesku, vřavě válečné
zapomenout na ni.
„Pojď, můj hochu – neníť osud tvůj
vetkán do hedbáví:
hoden jsi, bys u mne po boku
kráčel cestou slávy.“
A hned dal mu koně osedlat,
tomu reku z mála...
ještě kyn, a celá družina
od hradu již cválá.
V dolině, kde cesta úvozem
na pravo se stáčí,
děl kdos k pánu: „Hle, jak paní tvá
tone v hořkém pláči!“
Zabručel si rytíř do vousů:
„Tak mě milovati!“ –
páže však si vzdychl z hluboka:
„Ach ten pláč mně platí...“