Páže.

Páže.
V posled rytíř paní s bohem dal v okna zasmušilá, a již v pochod jezdců zbraň i zbroj hlučně zachrastila – aj tu ještě páže mladistvé před rytíře skočí, s bledou tváří, s leskem nadšení v modru velkých očí. „Pane můj, než komoň odnese v boj tě s Němci velký, dovol mi, bych též směl odejít od své velitelky. Nemožnoť mi déle setrvat u ní jako dosud, nemá-li mě špatné za služby stihnout krutý osud.“ Rytíř okem v okno zabloudil k svojí mladé ženě – pohlížela dolů na páže jaksi udiveně. [5] „Aj, ty chtěl bys hrad můj opustit, prchlý mládenečku? Nuže pověz, co ti na úkor, nosit paní vlečku?“ „Oči, pane, neb když nesu jí okraj šatu lepý, div že leskem jeho nádhery zrak mi neoslepí.“ A on nelhal, jenom zamlčel, že když vlečku nese, ona často okem milosti po něm ohlídne se. Pousmál se rytíř uslyšev takto tesknit páže – v okně paní tichá modlitba prsty k prstům váže. „Nuž tak drž jí v kapli modlitby, až já budu v boji, aby tiše mohla modlit se za ochranu moji.“ „Ani toho, pane, neumím, neb když knihu svatou držím před ní, chvějné ruce mé v modlení ji matou.“ A on nelhal, jenom zamlčel, že když ona shýbá 6 k růženci se, místo svatý kříž jeho ruce líbá. Rytíř opět okem zabloudil do okna k své ženě – ta tak smutně dolů hleděla a tak roztouženě. „Nuž tak tedy hrej jí na loutnu, hrej a zpívej k tomu, až ji bude děsit samota nebo rachot hromu.“ „K tomu, pane, též se nehodím, neb když k loutně pěju, pláču sám a tím jen zármutek do srdce jí leju.“ A on nelhal, jenom zamlčel, že když o lásce jí jednou zpíval, při tom střevíček zlatý líbal její. Jak se leskly v záři červánků kol ty štíty, helmy! – v oknu paní, páže pod oknem byli smutni velmi. „A co chtěl bys, hochu, dělati,“ pravil rytíř na to, „kdybys v hradě službu opustil a mých komnat zlato?“ 7 „Osedlal bych sobě vraníka, věrného mi druha, a pak s tebou táhl do boje vždy tvůj věrný sluha.“ A on nelhal, jenom zamlčel, že chtěl v třesku zbraní, v bubnů vřesku, vřavě válečné zapomenout na ni. „Pojď, můj hochu – neníť osud tvůj vetkán do hedbáví: hoden jsi, bys u mne po boku kráčel cestou slávy.“ A hned dal mu koně osedlat, tomu reku z mála... ještě kyn, a celá družina od hradu již cválá. V dolině, kde cesta úvozem na pravo se stáčí, děl kdos k pánu: „Hle, jak paní tvá tone v hořkém pláči!“ Zabručel si rytíř do vousů: „Tak mě milovati!“ – páže však si vzdychl z hluboka: „Ach ten pláč mně platí“...platí...“ 8