Balady starší i nové (1896)

Gustav Dörfl

Diplomatická verze Ediční verze
GUSTAV DÖRFL:
BALLADY
STARŠÍ I NOVÉ.
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA.
[1] Veškerá práva vyhrazena.
[2] MILÉMU PŘÍTELI JAROSLAVU VRCHLICKÉMU PŘIPISUJE G. D.
[3]
Páže.
V posled rytíř paní s bohem dal v okna zasmušilá, a již v pochod jezdců zbraň i zbroj hlučně zachrastila – aj tu ještě páže mladistvé před rytíře skočí, s bledou tváří, s leskem nadšení v modru velkých očí. „Pane můj, než komoň odnese v boj tě s Němci velký, dovol mi, bych též směl odejít od své velitelky. Nemožnoť mi déle setrvat u ní jako dosud, nemá-li mě špatné za služby stihnout krutý osud.“ Rytíř okem v okno zabloudil k svojí mladé ženě – pohlížela dolů na páže jaksi udiveně. [5] „Aj, ty chtěl bys hrad můj opustit, prchlý mládenečku? Nuže pověz, co ti na úkor, nosit paní vlečku?“ „Oči, pane, neb když nesu jí okraj šatu lepý, div že leskem jeho nádhery zrak mi neoslepí.“ A on nelhal, jenom zamlčel, že když vlečku nese, ona často okem milosti po něm ohlídne se. Pousmál se rytíř uslyšev takto tesknit páže – v okně paní tichá modlitba prsty k prstům váže. „Nuž tak drž jí v kapli modlitby, až já budu v boji, aby tiše mohla modlit se za ochranu moji.“ „Ani toho, pane, neumím, neb když knihu svatou držím před ní, chvějné ruce mé v modlení ji matou.“ A on nelhal, jenom zamlčel, že když ona shýbá 6 k růženci se, místo svatý kříž jeho ruce líbá. Rytíř opět okem zabloudil do okna k své ženě – ta tak smutně dolů hleděla a tak roztouženě. „Nuž tak tedy hrej jí na loutnu, hrej a zpívej k tomu, až ji bude děsit samota nebo rachot hromu.“ „K tomu, pane, též se nehodím, neb když k loutně pěju, pláču sám a tím jen zármutek do srdce jí leju.“ A on nelhal, jenom zamlčel, že když o lásce jí jednou zpíval, při tom střevíček zlatý líbal její. Jak se leskly v záři červánků kol ty štíty, helmy! – v oknu paní, páže pod oknem byli smutni velmi. „A co chtěl bys, hochu, dělati,“ pravil rytíř na to, „kdybys v hradě službu opustil a mých komnat zlato?“ 7 „Osedlal bych sobě vraníka, věrného mi druha, a pak s tebou táhl do boje vždy tvůj věrný sluha.“ A on nelhal, jenom zamlčel, že chtěl v třesku zbraní, v bubnů vřesku, vřavě válečné zapomenout na ni. „Pojď, můj hochu – neníť osud tvůj vetkán do hedbáví: hoden jsi, bys u mne po boku kráčel cestou slávy.“ A hned dal mu koně osedlat, tomu reku z mála... ještě kyn, a celá družina od hradu již cválá. V dolině, kde cesta úvozem na pravo se stáčí, děl kdos k pánu: „Hle, jak paní tvá tone v hořkém pláči!“ Zabručel si rytíř do vousů: „Tak mě milovati!“ – páže však si vzdychl z hluboka: „Ach ten pláč mně platí“...platí...“ 8
Sylvestrovská ballada.
Celý večer neprosvitly černé mraky září hvězd; všude mráz a tma jak v pytli, a v tom temnu kolem mlýna lká a úpí Meluzína, že až uchu teskno jest. Skulinami u okenic žalostný ten větru kvil jak se mísí v cinkot sklenic, v smích a výskot drsných hlasů hýřících jak o pospasu sylvestrovských kratochvil! V starých přátel dobré shodě u mlynářů živo je jako nikde na hospodě: kol se zubí plno tváří, a tam ladí muzikáři krky své i nástroje. 9 Podál v koutě u komína mlynářová, sličný zjev, pokradí jen ruce spíná. Jak to lká a stená zvenčí!... a ten rámus není menší – jistě že to boží hněv! Obrátil se mlynář k ženě a tak zpívá po půli, po půli dí rozjařeně: „Cos tak smutna, ženuško má? vždyť já přece zůstal doma, abych byl ti po vůli. Chceš-li, já ti odpřisáhnu, že dnes – jaká výhoda! – paty přes práh nevytáhnu. Hle, mně kyne nové mládí: tu jsou moji kamarádi a můj dům je hospoda. Jenom ty bys také trochu měla býti vesela v společnosti ostrých hochů; dnes nemáme zapotřebí, aby kolem našich lebí vládlo ticho kostela. 10 Nuž, buď smutku dáno vari... že to úpí v komíně? – aj to rok se loučí starý. Nech ho stenat! tu máš sklenku! na ten mrazný vítr venku zapomeneš při víně. Zapomeneš, i co ran ti mlynář ještě namele... holá, páni muzikanti, ruce k dílu, spusťte skočnou – nyní na smír tančit počnou rozvadění manželé.“ A on jako v žití máji s ní se točí do kola a pak sklenku podává jí. Ona pije, v smích se nutí a pak sedá bez pohnutí bledá jako mrtvola. A co dál se po pijácku řve a hřmotí ve mlýně – rafij táhne na dvanácku; a ten rámus není menší, a ten vítr úpí zvenčí pořád teskněj v komíně. 11 Bože, Bože, co to bude?... ženu potěš, dobračku! – Před ní tmí se všecko všude, hlava klesá níž a níže a ta její mdlobná tíže tluče špaček po špačku. Znova mlynář shlédnuv k ženě ke stolu se obrací a tak mluví přitlumeně: „Ticho, chaso, chceš-li chápat okamžitý dobrý nápad k velkolepé lekraci. Hle, rok starý za pár minut bude všecek utuhlý do vetchého roucha svinut a pak složen hluchý, němý s radostmi a nářky všemi jednou pro vždy do truhly. Nuž tím rokem udělejme fantasie procesem moji starou: v necky dejme jiji, jak třeba k doby slávě, a až bude půlnoc právě, na dvůr v nich ji odnesem. 12 Beztoho mě v starém roce, abych nepil, strašila, že mi umře na vánoce: nuž ať poznám, jak mi bědné duši bude, až se zvedne nad ní s křížem mohyla.“ Skončil mlynář – žena dříme... vítr fičí v komíně... „Ticho, ať ji nezbudíme!“ A on sáhl k dveřní klice a dva šli a do světnice nesou necky ze síně. Tichý jásot na vší tváři – nikde muk a nikde cek – vše se tlačí ke mlynáři, pomáhá mu polehýnku nejdřív polštář a pak žínku ukládati do necek. Půlnoc táhne kvapem blíže. Mlynář – ó těch nápadů! – dává ještě místo kříže dlouhou lžíci v ruku její a teď – dvanáct! – odnášejí na dvorek ji do chladu. 13 Jizba prázdna... jak se mrazem náhle plní!... se stolu cosi v kapkách crká na zem, a ten vítr kvílí, kvílí, jakby někdo v tuto chvíli tuhl v chladnou mrtvolu! Zpátky nyní přihnala se rozjařená společnost a s ní hluk a výskot zase; mlynář jásá podnapilý, že tak pěkně sprovodili starý rok už na věčnost. „A teď spusťte, hudebníci, píseň, v které zaniká vichrů nářek skuhrající: máť má žena tvrdé spaní; nezbudí-li mráz ji ani, ať ji zbudí muzika!“ Brzy druh jak na turnaji předčí druha v povyku, až se stěny otřásají. Mlynář zatím k dveřím zírá, ale nikdo – kýho výra! – nechce bráti za kliku. 14 Divná věc to! – mlynář náhlo vylít’ skokem ze dveří... cos jej stále na dvůr táhlo – ach, tam jeho hezká žena dosud v sen je pohřížena – ani zraku nevěří. Za ním v patách spělo mlejnem něco hostů, velice postrašených předtuch hejnem; a teď všichni tělo její honem z mrazu odnášejí do teplounké sednice. A když s beder těžké necky na podlahu spustili, pocit hrůzy pojal všecky, ztichla hudba, jak když utne: výraz její tváře smutné byl i v smrti spanilý! Mlynář nazpět zavrávoral – ach, ten její siný ret býval druhdy jako korál, ach, a nyní z oka její svou jen viděl beznaději na se – slzou – vyhlížet. 15 Darmo, darmo rval si vlasy, proklínal zlou skutečnost, i svůj život na vše časy: jeho žena, kvítek jarý, jak ten rok se, smutný, starý, odebrala na věčnost. 16
Snubní prsten.
Z války svaté jede tich a něm český rytíř známým úvozem a s ním zbytky jeho věrné čety – tam už z hvozdu kyne jemu hrad... touhy jeho předmět mnoholetý. Myslil naň, když smrť se zavěsíc stejně na kříž jako půlměsíc po bojištích táhla, zkáza za ní – ach, teď opět hlavu zkolébá na prsou své čarokrásné paní. Tenkráte, když v svatou bral se zem, panoše dal spoutat řetězem, vrhnout v mornu, vranám na pospasy, na krčku že bílém nosíval v škapulíři jeho paní vlasy. 17 Dále duní o zem kopyta, řinčí zbroj a přilba rozbitá... však co to?... on posílal přec zprávy! a teď nikdo trubek hlaholem nevítá ho v lesku nové slávy. A již vjíždí vraném na oři se svou četou v staré nádvoří – je jich málo, jenž ho vítají tu, a jen starý zbrojnoš pomáhá s koně mu a od pláště a štítu. „Aj, kde lid můj a kde paní má?“ na zbrojnoše rytíř zahřímá. „Bojím se, můj vzácný veliteli: kdybych čistou pravdu pověděl, ucítil bych hněv tvůj pod ocelí.“ „Mluv jen pravdu, třeba o smrti, sic můj hněv tě ranou rozdrtí!“ „Sotva’s odjel, tvoje dobrá paní ztratila se z hradu bez stopy a tvůj lid – ví Bůh! – se ztrácel za ní.“ „Bídný lháři, za tu mrzkou lež dnešní noci sotva dožiješ!“ a pán hradu krůpěj po krůpěji stíral s čela, když jak zběsilý hnal se chodbou do komnaty její. 18 Hledal, hledal – marné hledání, volal, volal – marné volání, plakal, plakal – ale holé stěny vracely mu nářek ozvěnou, až si zpomněl na páže své ženy. „Byla by snad k vůli rozkošem s uvězněným prchla panošem?... Když s ním nešla, najdu jeho kosti!“ a hned v mornu hnal se s pochodní, trýzněn hejnem černých pochybností. Běžel kvapně dolů se schodů – vyštval vrány... dávno po hodu, jejž jim poskyt’poskyt’, nežli odjel z hradu, a hned dal se spustit žebříkem do žaláře hrobového chladu. Sešel... mráz mu vběhl do těla... v koutě vskutku kostra ležela... pochodní si lépe svítil na ni... ha tu druhá – a té na prstě skvěl se snubní prsten jeho paní! 19
Zlatý křížek.
Domkář Vojta sedí za stolem „u tří markytánek“; všechno s ním se točí kolkolem: se šenkýřkou šenkýř snící, s černým stropem kahan blikající, židle, stůl i prázdný džbánek. Před měsícem drahé semeno – jaká upomínka! – v zádumčivé zasil zeleno: byl to hřbitov, říše bolů, a to símě, které zasil dolů, jeho mladá, dobrá žínka. Nepracoval – smutek krev mu pil; pole měl už ztvrdlé a než ještě srdce otupil, propil chatrč, propil všecko, doma zbylo na kolíbce děcko a tu v krčmě sucho v hrdle. 20 „Hrom a peklo! dal bych stodolu za jediný džbánek!“ a on pěstí praštil do stolu; spící šenkýř vylít’ s židle, roztáh’ k němu ruce jako vidle... tak mu zkazit libý spánek! „Hoj, pantáto, jděte na kutě, máte prázdnou kapsu,“ zvolal na něj šenkýř mrzutě. „To by bylo takhle z ostra! Kam s tou flintou? vždyť jste jako kostra! – Jděte, jděte, jste už na psu!“ Domkář Vojta pohlíd’ sklíčeně k svému posměvači... vždyť měl přece děcko po ženě, jež mu na krk křížek dala, než se od nich na vždy odebrala,... zlatý křížek – hoj, ten stačí! „Já že na psu?... na psu?... hahaha! jen tak dále vrč mi, ještě pevně stojí podlaha! Počkej jenom, zítra z rána jakého to budu dělat pána, až zas přijdu do tvé krčmy!“ 21 Nasadil si šikoušikmou čepici a pak jako kníže opustil tu divnou sednici; jedna noha druhé noze překážela cestou po ouvoze, až tak došel svojí chýže. Přišel domů – měsíc v okna lil zář a do té záře postýlku i děcko zabalil; spalo v ní jak anděl svatý – ale s krčku pouze křížek zlatý usmíval se na domkáře. A již ruku vztáhl po lůžku... ach, ta tvář, ta ústa! – zří v nich jasně svoji ženušku! Však co na tom! lepšíť pivo nežli křížek a to zádumčivo, které po ní stále vzrůstá! Bral už křížek – v tom ho zlehýnka hrůzným snem snad jata zadržela slabá ručinka: „Tata, tata, mami, mami, černý bubák bere Ježíška mi, tata mami, mami tata!“ 22 Jaká slova! – ach on pojednou na tom dětském lůžku ztratil žízeň hříšně šerednou: hlava k děcku schýlila se – domkář Vojta plakal jednou zase pro dítě a pro ženušku. Ráno pak šel opět do práce na pole jak prve, děkoval to ženy památce, která jemu na rozcestí ukázala světlý paprsk štěstí – lásku k dítku vlastní krve. 23
Groš.
Zamkla dvéře na petlici, sotva hrobník vyšel z chaty – šel si zase pro opici a tak brzo nevrátí se domů hřbitovními vraty. Večer je, a chvála Bohu, sedí opět samotinká před truhlicí v šerém rohu, celá šťastná, jak to lesklé stříbro v jejích rukách cinká. Počítá, co grošíků si shromáždila dlouhou pílí – muž ten neví, co ji dusí za můru, když po hospodách brousí v pozdní noční chvíli. 24 Zpřehrabáno, spočítáno bohatství je nuzných běden – co těch grošů nastřádáno!... rány Krista! – do celé jí kopy chybí jenom jeden! A již myslí, jakby k němu ještě dneska pomohla si, a již dí si: „Půjdu... vemu...“ – nedořekla, na hlavě se její vyježily vlasy. Myšlénka ta jak je smělá!... však co hrůza proti groši!... do zdi poklad uzavřela, vzala nůši a již za myšlénkou jde jak za rozkoší. Ta ji dále mezi hroby po hřbitově vede sice, do půlnoci, duchů doby, je však dlouho... a tak žena spěchá přímo do kostnice. Vrzl klíč a skříply dvéře – v každém koutě plno kostí; žena hnáty, lebky béře, hází v nůši, hází do zástěry s divou srdnatostí. 25 Sfoukla louč a zamkla dvéře, ticho kolem, ticho dole; tak se mezi hroby béře do vsi k Hátě... ta jí koupí kořisť ze svatého pole. Přišla k chatě... ťuká, ťuká na okénko staré Háty, po chvíli už stará ruka otevírá, táhne ženu dovnitř, z nůše béře hnáty. Ujednáno, zaplaceno... jaká radost!... jata k pláči hodila si přes rameno prázdnou nůši a teď s milým grošem rychle domů kráčí. Přišla domů – muž tak brzy nevrátí se do chalupy; groš už svítí k peněz tvrzi – ha! tu stojí v polokruhu před ní zbědované trupy. Jeden lebku, druhý hnáty nemá s třetím – zří to v muce – zuby čtvrtý, žebra pátý – ale všechny po stříbrném groši natahují ruce. 26 „Dej sem peníz!“ sbor se šklebí, „všichni na něj právo máme za uzmuté hnáty, lebi; dej sem peníz – sice nových kostí z tebe naděláme.“ A už berou za ruce ji – žena němne, chví se mrazem – divočeji v divém reji s ní se točí... groš jí padá z ruky, žena klesá nena zem. A když hrobník přišel domů, nalez ženu u zdi v mdlobě, u ní grošík – podivno mu! – třel jí spánky, křísil vodou, křísil, až zas přišla k sobě. Vrhla naň se s bědováním, všechny hrůzy pověděla... zašel ještě před svítáním s kostmi k Hátě, svou pak ženu poslal pro klid do kostela. 27
Andělíček.
Měsíc se skla oken už se zvolna ztrácí, ale v jizbě řezbář doposud je v práci. Ba i světlo svíčky uhasíná slabé, však on ještě pořád hladí, řeže, dlabe. Mistr pílí, pílí – s první rána září mají andílkové být už na oltáři. Jeden je už hotov... na kamnech se suší, ret jak chtěl by zpívat – jen mu vdechnout duši. 28 Druhý ještě nezří bídu po komůrce, ještě kus je dřeva pod rukama tvůrce. Mistr pílí, pílí – na postýlce vzadu usnulo mu dítko o slzách a hladu. Ale náhle v nářek probudila ze sna živou jeho radost bídy družka děsná. Dítko zdvihá ručky, oči chtějí z víček – na kamnech se třpytí krásný andělíček. Otec běží k němu, líbá je a hýčká, potom ssundavá mu s kamen andělíčka. Co je hladu trýzeň proti jeho kráse! – dítko tichne, tichne a již usmívá se. 29 A zas ruku s dlátem osvětluje svíčka – dítko ztichlo zcela... líbá andělíčka. Mistr pílí, pílí – až jen vzejde ráno, bude zase o krm hojně postaráno. – Hlava dořezána, dobarveni rtové – dítě stále líbá rety purpurové. A když usch’ i druhý, svíčka dohořela; bylo na úsvitě – rychle do kostela! Mistr stoupne k lůžku, andělíčka bere – bože můj, co vidí na postýlce šeré?! Trne, v leb se bije – prokletá ta hříčka otrávila barvou jeho andělíčka! 30
O dušičkách. (Dle cizího motivu.)
Dnes právě rok a den a měsíc tomu, co vyvezli ji na vždy z domova, a potom sami navrátili domů se z hřbitova; a doposud jsou stejně osamělí: muž v dumy zabrán sedí při stole a na postýlce v peřin sněžné běli spí pachole. Tak tiše leží, jakby rty je svýma na velké lampy světle stříbrném v sen uložila, jež teď sama dřímá už pod drnem, a on, jak chtěl by ku své potěše ji zpět přivolati, zírá upřeně na velkou malbu, věrný obraz její tam na stěně. 31 „Vy oči, oči, které svítily jste,“ ret jeho chvějný při tom šepotá, „mi jak dvě hvězdy nádherné a čisté v tmu života – ó hněte nyní aspoň jedenkráte tím zhaslým zorem svojich zřítelnic, bych přesvědčil se, že se nedíváte jen v prázdné nic!“ A oči ty se lehce pozachvěly... je fantasie snad to mámivá?... i obličej se nyní pohnul celý jak za živa, a také tělo hýbá se a živne i hlas, jejž myslilmyslil, že nic nezbudí – teď skví se celá v záři přepodivné a tak mu dí: „To není, drahý, pouhou poesií, že víčka má se zdvihla lehýnce: já nejsem mrtva, dokud vůbec žiji v tvé zpomínce, a nejsem živa v představě jen klamné, jíž nelze věřit v černé země říš – ó dej mi ruku, neb jen pohleď na mne a uvěříš. Dnes mají mrtví světla na svém hrobě a volnost vstáti – však ty nemluvíš!... 32 a já jsem přišla přece nejprv k tobě a k němu, víš... Tu vem ta kvítka, známky slov mých zřejmé, po stole rozlož pozdní růže ty, a o štěstí si opět povídejme jak před lety. Ó zde ten koutek, kde náš andělíček byl poslán z nebe v šťastný domov náš, zde konávali, když sen prch’ mu s víček, jsme noční stráž, zde... ó mé srdce jako v onom čase je pozemským tím blahem prohřáté – pojď na má prsa, bych tě měla zase jak tenkráte!“ Muž-vdovec zmámen dávna zpomínkami chce obejmout ji – v tom však mizí jas, a poblíž z kouta zní to: „Mami, mami, přijď zas! přijď zas!“ Jde k dítku... dřímá – byl to přelud pouhý? – jde opět k stolu, zírá na obraz – – vše jako dřív až na to echo touhy: „Přijď zas! Přijď zas!“ 33
Postilion.
Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán, napřed má trubičku, vzadu má truhličku, jede, jede přes les a lán. Žádný není na míle daleko, žádný není krásný jak on, však je i pořáde v saminké parádě – premovaný postilion. Když ho vidí junáci přijíždět, to by radši viděli saň – inu vždyť potají panenky koukají ze zákrytů po očku naň. 34 On se pansky na každou usměje – ó ta kopa šlakovitá! – ale jen pro líčka jednoho diblíčka vběh’ by koňům pod kopyta. Je to holka poštmistrů ze Lhotky, je to holka nad lusk a med; mnohý už ze synků pro její hlavinku – je to holka! – svoji si splet’. Jednou v máji přijela do města, jednou v máji přijel i on, přijel a jedině k vůli té dívčině stal se z něho postilion. Nikdo neví, jenom ten měsíček, nikdo neví o jejich snách, o lásky šepotu pod lipou u plotu, nikdo neví o hubičkách. Včera večer opět se setkali, ne však měsíc nad stromovím... nechtělo jináče býti než do pláče nejen nebinebi, ale i jim! – 35 Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán; napřed má trubičku, vzadu má truhličku, jede, jede přes les a lán. A jak jede pomalu po návsi, vše se tlačí ze dveří ven, aby přec viděli, nevěstu veze-li, a jak sám je vyparáděn. Klobouk, kabát samá je kytice a on sám jak májová tyč, ale i trubička stužek je plnička, a tak všechno, ba i ten bič. A ti koně s kytkami na hlavách, jak jdou hrdě, hopity hop! v mašliček okrase hází jim hříva se, a co ohon, jediný cop. Ba i pošta, jindy tak chudičká, je dnes jako malovaná: od brzdy ku voji celá je ve chvoji – věru pěkná podívaná. 36 Takto veze panáček nevěstu na zámeček ku oddavkám! Škoda, ten chuděra! kdyby byl od péra, moh’ s ní dneska k oltáři sám! Tam už otec smlouvá se o svatbě... ach, a nyní jediný brk snad už dost inkoustu hnízdečka na spoustu té jich lásky do sebe vsrk’. Proto bylo všechno tak truchlivo včera večer v stínu těch lip, když si tam šeptali, naposled skládali dlouhý velký věrnosti slib... Hoj, jak teď si panáček počíná, an už minul zvědavou ves: práská si na cestu, jak by si nevěstu přece sám jen k oltáři vez’. A teď ouží cesta se klikatá, vine do hor výše a výš, okolo úžlabí, zrovna jak vedla by v pekla hrůznou tajemnou říš. 37 A on pustil běloušům otěže, mrštil bičem do žlabin skal, zamávl kloboučkem a pak si tichoučkem v trubku ještě zažaloval. A ti draci jakoby věděli, co as hlahol znamená ten, zběsilém u letu ženou se po hřbetu skalních srázných, hlubokých stěn. Však ne dlouho... náhle je pohltil, vůz i koně, rokliny chřtán – a tak jí v objetí může tam ležeti na vždy, na vždy poštovský pán. 38
Král a pes.
Již dlouho dešťných peřejů zní jednotvárný plesk, je noc, a někdy zalítne v tmu její děsný blesk, ozáří na mžik moře střech, i starý pražský hrad, i starce, jenž jak v domov svůj jde k němu... z krčmy snad. A vody proud jak dopadá na dlažbu – plesky! plesk! tak buší žebrák do brány svou holí – třesky! třesk! A vždy, když ruka poumdlí, mu tělo klesne hloub, však on se znova vzpřimuje, by stál zas jako sloup. „Otevř mi, králi Rudolfe! jsem povždy vzácný host – hlad sežírá můj žaludek, mráz pálí v moji kost. 39 Jsem ještě básník... otevři! – teď nebes celá báň je korunou, již jedenkrát jsi vložil na mou skráň!“ Však ze vnitřku se v odpověď ozývá drsný hlas: „Jsi žebrák-Ii, přijď za dne sem, jsi chlastoun – vem tě ďas!“ „Zlolajná hubo, ucpi se!... já básníků jsem král! – dej znamení, nechť polnic zvuk mě slavně vítá dál!“ Déšť houstne, proudy lejou se mu v rozedraný šat – jak hledí v noc tak lhostejně ten starý pražský hrad! Kvil vichrů stíhá pády vod, jen v hradě ticho jest – tu hafan k starci přiskočil a líže skřehlou pěst. „Aj, znáš mě jako čtenáři či jako Karlův most? – buď rád, žes jenom bestie a člověčenství prost... Hú! jak se blesky křižují a vysmívají tmám! – 40 adé, ty hrade kamenný, já přece nejsem sám. Co je tvých polnic prázdný zvuk, když zaburácí hrom? tvůj přepych vedle přírody, kde třeba nic než strom? Tvé zlato bledne při blesku, tvá mocmoc, jež mocí much – adé, mě bleskem provází a hromem vítá Bůh!“ Pes popadá ho za rukáv a vede dále jej, a žebrák za ním krok a krok skrz živlů děsný rej. Hoj, on je básník – přístřeší si teplé kreslí v snách... v tom věrný pes co hosta už jej do své boudy vtáh’. Sám před boudu se položil. „Tak dobře, jen mě střez: já pořáde jsem básníkem, tys král a on je pes.“ A sotva hlavu naklonil, již ve snů říši pad’ – jak hledí v noc tak lhostejně ten starý pražský hrad! 41
Kristus.
Třetí den už volá na pomoc čerta ďábla, ale malomoc od mistra se stejně neklidí: jeho dílo dosud nehotovo, a co schází, oko umělcovo ještě nevidí. Před čtvrt rokem hrabě z Klanovid obraz Krista dal mu zhotovit pro svůj zámek, aby před zrakem měl jej v paměť, že choť jeho milá z nemoci se těžké pozdravila jako zázrakem. A hned mistr dal se do díla... On, jenž dosud shora sesílá uzdravení všem, kdo churaví, byl mu vždycky třeba jiným protiv krásný, velký, stejně vděčný motiv jako lákavý. 42 Dlouhou dobu mistr před plátnem ve tvoření času posvátném v kouzlo barev měnil nadšení, však když byl už s prací hotov skorem, viděl, žasl, splakal nad výtvorem svého umění. Ne, to nebyl ani z daleka výraz v tváři syna člověka, který léčí, jenom vidět jej, který nad to – a to jeho sláva – věčný život, ano věčný dává těm, kdo věří v něj. A on zkoušel podat na novo víc, ach víc než roucho Kristovo, onen zjev, jak sám jej kdysi zřel, ale darmo: chaos na obraze, chaos v mysli, chaos v jeho snaze skončitskončil přední z děl. A byl přece jednou klerikem, poznal Krista v jeho velikém díle spásy, než se docela odřek’ kněžství na slov matčin příval, že ta dívka, již tak rád kdys míval, náhle zemřela. Hrouží duchem do oněch se chvil, kdy tak šťasten se svým Kristem byl, 43 že jej stále viděl před sebou... v dlouhé říze, s usměvavou tváří, jak tak mile patře na něj září lásky velebou! A co vidí?... místo lásky té svoje mládí hříchem rozryté, místo blaha cítí břemeno, že je na vždy ducha vzlet i mladost, umění i ze života radost, vše, vše ztraceno! Myšlénka ta jako mohyla na mysl se jeho tlačila a s ní krutý nevýslovný žal, jenž jej tížil stále víc, až na zem sklátil jej, kde mistr pod obrazem hořce zaplakal. A čím více bolest zoufalá na kusy mu srdce trhala, tím víc šly mu duší veškerou lítost, touha, by dal výhost všemu a zas chtěl a směl se vrátit k Němu s děcka důvěrou... A když opět oči otevřel, aj co vzadu v šeru síně zřel?... dávný zjev ten – ano, bohudík! – 44 v dlouhé říze, s usměvavou tváří, jako druhdy, když byl v semináři šťastný nešťastník! A ten celý zářný obličej, který léčí, jenom vidět jej – ani stopy nemá po výtce, ale za to lásky celé moře, jako tenkrát, když i přes své hoře věřil nejvíce! Mistr žasne, vstává se země... zjemzjev tam dosud stojí tajemně... ó zas věří, že jej z pohromy vyrve mocí nebeského zdroje, jako tenkrát, když v něm vídal svoje živé svědomí! A co nyní vidí na hlavě?!... skví se celá v světla záplavě... jaké barvy!... a ten milý zjev jakby kynul, by se chopil štětceštětce, a co vidí, směle přenášet se jal vše do barev. Velebná a velká chvíle ta! Tu je štětec a tu paleta, a zas ruka jako ve mládí věčnou lásku v plátna obrysy tu 45 se zvláštnostmi všeho koloritu rychle převádí... Zatím pokřik dole z ulice ve pracovny dere poklid se a vždy víc a stále hlučněji – ale mistr v této chvíli slyší jen hlas lásky, který bolest tiší v blaho měně ji. Křik se vedral v ucho mistrovo, když už dílo bylo hotovo... přistoup’ k oknu – řev zněl víc a víc z kruhu přátel opuštěných zradou, kteří za to proň si přišli s vnadou lepých krasavic. Marné svody! – teď už oželí mistr snadno bujné veselí v jejich kroužku, žerty, smích a zpěv – z malby na něj v čarných barev záři s usměvavou láskyplnou tváří zírá božský zjev! 46
Jan a Jan.
Jitro. Chudá jizba. Prostřed v lesklé zbroji před betlemským knězem český rytíř stojí. Navrátil se z Polsky – živá touha po něm do Prahy jej hnala nejrychlejším koněm. V Polsce viděl padat mrtvol po mrtvolu – teď ten pádný palaš líně visí dolů. Na válečném poli dobyl vavřínu si – však co vavřín slávy vedle mistra z Husi! Nyní jeho mysl zaujímá cele smutný výraz v tváři druha-kazatele. A ty smutné líce pohřížené v dumu budí z hloubi srdce tuto ozvěnu mu: „Hle, jak ranní slunko na údol i na tém rozhodilo záři, prosypanou zlatem. Sváteční to roucho, v které – zlata dražší – samo odělo si hrdou Prahu naši. 47 A teď všechno chví se u veselí značném – jenom tvoje čelo zastřeno je mračnem. Jenom tvoje oko v tolikeré kráse po probdělé noci slzou zalívá se. Nuže, zapuď mračno s duše své i čela a zjev příčinu mi toho nevesela!“ Odmlčel se Žižka – venku něco hlasů hulákajíc táhlo od nočního kvasu. Také mnohá kletba z otrávených lebí rouhavým se letem nesla vzhůru k nebi. Aj, tu mistr z Husi bolestně naň patře pravil s povzdechnutím: „Ach, já pláču, bratře. Pláču, že ač člověk podle Tvůrce stvořen, v srdci svém tak málo pěstí dobra kořen. Že ač v něm se jeví veškerenstva sláva, on ji poskvrňovat hanou nepřestává. A že jeho srdce bídou zatvrzelé nechce znáti lásku svého Spasitele. Onu lásku z nebe, která na rameni vnesla hříchy světa na kříž utrpení. A tak z dolu pláče – ach, kdo vyzkoumá ji! – vede člověčenstvo k ztracenému ráji. 48 Však co moji duši nejvíc plní steskem, jest, že jí tak málo v našem lidu českém. Kterak možno bratu milovati brata, když ta velká láska nic mu není svata! Kterak může spěti k metě ideálů, když mu schází víra v pomoc krále králů! A jak vesel hledět k času budoucímu, věčnosti když lampa v život nezáří mu! Kéž by ty mé stesky na stav lidu skleslý jako dravý proud se do všech srdcí nesly! Kéž by spláchly hanbu naší vlasti celé, že Čech dosud nezná lásku Spasitele! Ó ta svatá láska, srdcí sladké jarmo, nedá snad mým slzám, aby tekly darmo. Může osvítiti lid nás víry světlem, otevříti brány v jeho spásy Betlem. Ale kdo se nyní sklání pod jho její!... proto my tím více, bratře, milujme ji. Srdce našich srdcí patř jí zcela, zcela – ach, vždyť také pro nás na smrt kříže spěla!“ Ticho... kněz i vojín sobě v náruč klesli... Na Žižkově tváři pohnutí se kreslí. 49 Je mu, jak by náhle kol ty chudé stěny na svatyni Boží byly proměněny. A on mocně dojat na lítosti nával celé svoje srdce Pánu v oběť dával. Své pak paže vlasti – jak mu zory blyští! – snad už rudý kalich vidí na bojišti! 50
Husův odkaz.
Na pomezí vlasti Husovy, tam, kde pásmo jejích strážných hor vysoko se zdvihá nad obzor, lid se sešel v tábor hotový, jakby čekal povel, vytrhnouti k boji na odemstu potupené drahé vlasti svojí. Lid to český. Starci sehnutí hledí před se jako mračný hvozd, hoši v zraku jeví zvědavost, muži údiv, ženy pohnutí, ba i nemluvňátka lnoucí k prsu matky ssají nějak nepokojně pramen žití sladký. Však z těch vážných, starých hvozdů kol také divný ozývá se šum, zdá se prosbou letět k nebesům 51 a stem výstrah snášet v český dol, jakoby svým hlasem chtěly Čechy všude připravovat na poselství, jež jim slyšet bude. Lid se sešel blíže u Bavor vyčkat návrat přátel Husových, brániti ho povždy hotových, a vždy temněj šumí k nim to s hor, a vždy určitěji zní to v jejich duši, že je pravda, hrozná pravda, co teď jenom tuší. Dva dny přešly, aj a třetí den po táboře nastal ruch a šum... Tamo v dáli vidět jezdců tlum. To jsou oni. Pán Bůh pochválen! Ale běda, běda, tvář až ohněm hoří, jak tak smutně, jak tak zvolna blíží se jich oři. A jak v povel hnul se tábor v před a šel jezdcům polem, loukou vstříc, bledosť lehla na každinkou líc, blesky srší každý jejich hled, a když obě strany už se zdravit chtěly, nikdo nehles’ – jen ty bory teskně zašuměly. 52 Václav z Chlumu – chvíle veliká – skočiv s koně na zem rodnou klek’, políbil ji, a ten polibek sňal mu teprv tíhu s jazyka. „Lide český,“ pravil, „toho, jehož lid jsi, přijmi pozdrav, jejž ti poslal cestou ku hranici!“ Slova tato jako blesku šleh osvítila temnou skutečnost – jejich Jana tedy na věčnost sprovodili v děsných plamenech!... a co lid tak dumá, jakoby se k tomu z pozdálečí ozývalo rachocení hromu. Vyšed k němu děl pak vetchý kmet: „Neblahé jsme měli tušení, že náš Mistr skoná v plameni; však než dále budeš vyprávět, ukaž jeho věrným posvátné ty věci, jež nám neseš na památku po velikém světci.“ „Lide drahý,“ odpověděl ChlumChlum, „nemám po něm ani popela; spálili i kosti docela, když už duše vzlétla k nebesům, 53 a ten popel z kostí i ta kolem hlína byly posléz uvrženy do dravého Rýna. Nesu však, co víc než ostatky, zvláště pro nás, Čechy, znamená: jeho slova láskou plamenná, jeho odkaz dražší nad statky. „Drž se pevně víry, kterou poznala jsi, drahá vlasti, a ty budeš šťastná na vše časy.“ To šel na smrť... duše jeho klid stále velký, v pravdě svatý byl, a pak ještě v ret mě políbil, jakby chtěl ten odkaz zpečetit. Proto drž se víry, kterou poznala jsi, drahá vlasti, a ty budeš šťastná na vše časy.“ Nový rozruch – žena ke Chlumu nějaká se dere přes pole, podává mu útlé pachole přednášejíc tuto prosbu mu: „Polib mého synka rtem, jenž dosud plá ti svatou věrou, a on bude vždycky při ní státi!“ 54 Václav z Chlumu, muž jak ze žuly, byl tím pohnut... a pak Husovo políbení vnášel na novo na rty dítek, s nimiž hrnuly matičky se k němu, co jich vůkol bylo, by i v nich se čisté víry símě zapustilo. – – – – – – – – – – – – – – Lid se vrátil do svých domovů odhodlán, že bude hájiti nad vše statky, ba i nad žití, drahý odkaz – víru Husovu, a on také sáhl smělou rukou k zbrani a on celých čtrnáct roků bil se a mřel za ni. Však když zřela všude pustotu, lépe česká pochopila zem, co Hus mínil svojím odkazem: lásku k pravdě – Bratří Jednotu, a ta též se stala vdechnuta kdys dětem na kultury českém sadě nejkrásnějším květem. 55
Číšník.
Noc tichá tak a smutná jako tmavá, jen na sov hradě v síni rytířské je neslýchaná vřava. Pan Volfram víc než hodokvasit umí – dalť včera Poříč, svoje městečko, obrátit ohněm v rumy. A všechen lid svůj přísahati na nich, že odřekne se víry kacířské do prvních hodin ranních. A nežli vzhořel do červánků západ, už oslavoval skvělou hostinou ten ďábelský svůj nápad. A je už k ránu... kvas však dále trvá a hlučno ještě, jakby zvedala se teprv číše prvá. 56 A víc a více rudnou obličeje, vždyť nejen požár města kacířůkacířů, i víno pěkně hřeje. A víc a víc ty kusy živé hlíny si stelou pod stůl tvrdý na trnož jak slávy na vavříny. A víc a více skřeky zpitých lebí žalm ranní dusí, který z žaláře sem vniká cestou k nebi... „V tmě žalářů i ve mučidel děsích ty’s nejjistější naše pavéza, ó Pane na nebesích!“ Pan Volfram zaslech’ prostou píseň tuto... a jeho srdce bylo pojednou jak ve dví rozetnuto. „Hoj, povstaň,“ volá, „kdo se cítíš v týle, a vhodný ještě prones přípitek na konec kratochvíle!“ Hned každá ruka, i ta méně jistá, se táhne pro číš, a co hodovník, to k přípitku se chystá. Tu vstává jeden, jehož do rubínu nos zbarvený se kejklá nad knírem – „Zdar burgundskému vínu!“ 57 A nade stolem číše cinká o číš, a všechněch hlavy jeden tvoří kruh, jak když je lýkem stočíš. A když ta bouře ztišila se cele, zas druhý zvolal tenký jako nit: „Na zdraví hostitele!“ A nade stolem číše cinká o číš, a všechněch hlavy jeden tvoří kruh, jak když je lýkem stočíš. V to zvolá třetí, z vlasti zrádných synů: „Zdráv buď náš Volfram, že kol vyplenil kacířskou prašivinu!“ A nade stolem číše cinká o číš, a všechněch hlavy jeden tvoří kruh, jak když je lýkem stočíš. A znova v sále číšemi se točí – jen starý sluha podál u konve si stírá slzy s očí. „Aj starý brachu,“ vece číšníkovi pan Volfram zpitý, „nechť nám přípitek i tvoje ústa poví!“ A co se takto vítězně naň šklebí, žalm opět vniká v sál sem z žaláře na svojí cestě k nebi: 58 „V tmě žalářů a ve mučidel děsích ty’s nejjistější naše pavéza, ó Pane na nebesích!“ A starý sluha ve poctivce šatě jde hrdě k němu, jakby každý coul byl na něm zlato v zlatě. Pak chvíli ještě naslouchaje stojístojí, a teprve když píseň dozněla, pozvedá ruku svoji. A praví klidně: „Srdce plné trudů, to má je číše – a tu do smrti své Vlasti prázdnit budu!“ „Ha, ovce vlčí, za to slovo vzdorné já naučím tě vlasti připíjet s krysami v hladomorně!“ Tak řve pan Volfram s tváří na smrt bledou, pak kyne sluhům, a už žoldnéři číšníka z koby vedou... A na sov hradě dál a dál se kvasí, a z hladomorny znova slyšet žalm – však teď už dvěma hlasy... „V tmě žalářů i ve mučidel běsích ty’s nejjistější naše pavéza, ó Pane na nebesích!“ 59
Holubice.
I stalo se, když přilnul nejvíce Čech jako národ k Boží pravdě čisté, mu v službě Husa Pánem vyjevené i mučedníků krví posvěcené, že Antikrist jej od ní odváděl lstí nejprve na sněmu v Basileji a potom hrubou mocí válečnou, až spustošením země valila se zhouba proudem do všech jeho oudů – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! Ba stalo se v té době zvrácené, kdy Čech byl tupen, vražděn, olupován o svoji víru, drahocenný poklad, o svého Krista, pro nějž byl i proklat, že tolik jej, ach tolik miloval, i stalo se, že velký Comenius, jenž všemu světu, který tápal v tmách, 60 věd užitečných přines’ pochodeň, svou nesměl doma zváti ani hroudu – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! A když se loučil s vlastí, dotk’ se rtem hor jejích věnce, kraje kalicha to, z něhož jak byl by všechnu hořkost odlil do živých slov, se za svůj národ modlil, by Hospodin mu nedal zahynout a po přejití vichřic časných hněvů zas jeho věcí vrátil vládu mu... či měl ten lid tak Bohu oddaný se znova státi stádem pouhých bloudů? – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! Však modlitba ta neumřela již! Jak holubice přiletěla zpátky a jako její tvůrce po ciziněcizině, tak byla štvána ve své domovině, zlý Antikrist ji pronásledoval, kde aspoň jedno české srdce bilobilo, do lesních skrýší, skalních úžlabin, do sklepů ve dne, do chat za noci a v každou vnikal jako ve psí boudu – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! 61 A žila v srdcích věrných Čechů dál, kam nepřítel se na ni dostat nemoh’, a žila ještě, když ten, jenž ji vydech’ a našel soustrast v cizích zemí lidech, svou velkou duši Pánu poručil tím srdce vzdechem upřímným jak prostým: „Ó Bože světla, dejž té milosti, by moje vlast šla vždycky za tebou, jak já vždy šel, i nyní za tebou jdu!...“ a nestalo se – kdo by vystihnout moh’ cesty božích soudů! A kdykoli se knihy pálily, neb někde zdařil lup se na kacíře, ta modlitba vždy k nebes bráně sice se vznesla vzhůru jako holubice, kde lkala bijíc na ni křídloma a prosila, by Bůh ji přijal k sobě, že nevinně ten dobrý trpí lid, však vracela se vždycky se steskem v puch žaláře a do spálenišť čmoudu – ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! Pak zástupy když opouštěly vlast nechtíce dáti rvát si řeč ni víru, ta holubice věrná, rychloletá,rychloletá s kralickou biblí, s Labyrintem světa je oblétala smutné na pouti 62 a u hranic se vznesla k trůnu Boha a znova lkala, by ji vyslyšel... však darmo, darmo, a tak sletěvši zas shlížela se v čerstvé krve proudu... ó kdo by chtěl neb mohl vystihnout účelnost božích soudů! A minula tak léta běd a hrůz, a v Čechách bylo jako na hřbitově, a český národ kacíř zatvrzelý již vložen v rakev svými nepřátely... aj holubice znova dala v let se k nebes báni, znova úpěla, však znova slétla v spustošenou vlast, kde všechno, vše se podobalo už jen velké slavné minulosti troudu... však proč? ach proč? Kdo moh’ by vystihnout účelnost božích soudů! A víko přibit už se strojili... aj holubice vznesla naposledy se unavena pracně nad oblohu a za lid český takto lkala k Bohu: „Ó Hospodine, čas již nejvyšší! již na vymření je ta krásná řeč, v níž dal jsi Husem světu vyjevit svou milost k němu – račiž slitovat se nad ubohým... ať s tou útěchou jdu 63 zpět v náruč tvou... ó dej se obměkčit v přísnosti svého soudu!“ A vládce světů nad tou modlitbou se zamysliv ji pustil v bránu ráje, a holubice jako Noemova již neletěla Čechů do domova, i bylo po potopě pohrom zlých a zaražen stál hrobař nade rakví, v níž národ český spánek smrti snil... a ponenáhlu vcházel život zas do jeho chladných tuhnoucích již oudů – však proč? ó proč? – kdo moh’ by vystihnout účelnost božích soudů! 64
Halucinace.
Lékař: Nuže, dobrá! – Vím jen tolik, že to přelud mysli vaší, který ob čas ne-li spánekspánek, tedy aspoň klid vám plaší; ale aby léčba moje mohla býti naležitá, musím znáti do podrobna okolnosti, za nichž vždycky vám se zjeví – jste přec dobrý římský křesťan katolický – jen a zrovna, jak mi díte, jezovita. Sedlák: Pane doktor, doma často slýchali jsme jako děti o mém dědu po přeslici velmi mnoho vyprávěti: 65 že byl písmák, moudrá hlava, ale trochu vzdorovitá, zvláště v tom, kde hrála úkol Čechů vlasť neb pravda Boží – o tom prý se přesvědčil i na smrtelném jeho loži naposled jej navštívivší jezovita. Když jsem dorost’, čet’ jsem knihy, drahé po něm relikvie, bibli, spisy Komenského, všelijaké historie, jak je dosud chová jeho knihovnička z prken sbitá; a já řek’ si, když jsem nahlíd’ v jeho srdce spisy těmi: kdo moh’ být mu nepřítelem? – a tu nejprv zjevil se mi v širáku a se lstí v očích jezovita. Pak jsem uved’ ve svůj domov žínku víry dědouškovy, a tu teprv pro mě nastal čtením bible život nový, krásný tak jak v ní ta pravda jediná a věkovitá... 66 a já jednou pomyslil si čta ty krásné její žalmy: „Kdo nám moh’ ten poklad pálit!“ – a tu zas se ukázal mi s párem očí jedovatých jezovita. Pane doktor, byl jsem tehdy nejšťastnější, věřte, horal, ať jsem doma v knihách četl, nebo venku pole oral: žil jsem v lásce, kterou pouze slovo Boží lidem skytá, v hrdém snění o jednotě Českých bratří proslavené, a já žasl: „Kdo, kdo moh’ ji vyvrátiti od kořene?“ – a hle, mně se opět zjevil – jezovita. Jednou četl v novinách jsem divnou věc: tu zprávu, že byl kdesi pohřben jistý oráč, který ani mrtev nebyl, a v mé mysli ihned jal se ozývati neodbyta: hlas, že také český národ druhdy vložen do hrobu byl, 67 a já ptal se: „Ó kdo tehdy k zdánlivé jej smrti ubil?!“ – a mně opět ukázal se jezovita. Zkrátka tedy, pane doktor, kdykoli se událo mi pomysliti, co již stihlo český národ za pohromy od počátku Hory Bílé – Čech jich ani nespočítá – neb když ptám se, kdo v té době činil nás tak nešťastnými, ano vždycky, pane doktor, před okem se objeví mi pod širáku temným štítem jezovita. Ba i kdybych zamyslil se, co tak s vámi mluvím právě, v budoucnost, kdy národ český dojde opět k nové slávě, ač je celá země jeho divnou krtčí prací zryta, a se ptal, zda pak by kdo jej moh’ zas strhnout v propasť zhouby, vím, neb jsem si, pane doktor, zcela jist, že přede mnou by 68 zas se zjevil jako vždycky jezovita. A ba vskutku, už je tady, pěkně mu ten širák sluší, kouká na mě, jak by spasit chtěl mou bídnou českou duši... však ať kouká, u mě toho mnoho věru nenachytá, – nebojím se ani ďábla, byť tím víc se na mě šklebil – ale víte, pane doktor, já bych rád jen, by to nebyl zrovna ten tak odporný mi jezovita. Lékař: Milý brachu, v této věci – je to ovšem proti zvyku – musíte se obrátiti k nějakému historiku: máte krev a cit a mysl jako starý Táborita, a když vám ten znalec dějin vyvrátí, v běd moři že se neoct’ národ jezovitstvem, potom teprv přestane se zjevovat i odporný vám jezovita. 69
Lamingenova smrť.
„Jsi zde, můj brachu... či kdes v lože rohu se ještě svíjíš?... Přistup blíže, jářku... ty zbyl’s mi pouze, s kterým mluvit mohu!“ „Jsem vždy ti k službám, když se slova nářku ti derou těžce duše ze stísněné; však rci mi sám: má přítomnost jak dlouze vhod bude tvému rozmaru a touze?... vždyť dřív než shodnem hovoru se o bod, ty, kdybys mohl, bys mě třeba probod’, ó Lamingene!“ „Ne, ty mi křivdíš, aspoň v této chvíli... to ticho – muka, mluv, ó mluv jen se mnou, vždyť ztrestat tebe,tebe já už nemám síly!“ „Co vedeš, pane, za řeč předojemnou o svojí mysli tichem postrašené?! Rač povážit, jak teprv bude tobě, až tělo tvé se octne v černém hrobě, kde horší ticho do vší věčnosti 70 se u tebe a v tobě uhostí, ó Lamingene!“ „O milý brachu, těcho poslední má, jenom tak nebuď na mě krutým příliš!... Kol mě je tma a noci děs mě jímá...“ „Nač, pane můj, tak lítostivě kvílíš? hleď, nad tebou se modro nebes klene, a myslíš-li, že noci děs ti kruší tu nemocnou, až na smrt chorou duši, snad černé skvrny ve tvé paměti tě odhánějí spánku z objetí, ó Lamingene!“ „Jak, černé skvrny?! – Bídný čaroději, zas navazuješ nitku rozhovoru, kde před chvílí jsem přetrh’ násilně ji!“ „Je líto mi, však musíš bez odporu již vyslechnout, co mou se myslí žene... Ó viz tu zemi šťastných kdysi Chodů! Ty’s připravil ji bídně o svobodu, že z utrpení jejich kroniky ční jak jich hory kleteb výkřiky, ó Lamingene!“ „Ha, za to, lháři, zasloužíš si trestu!... Ó jsem tak sláb a vím jen, že se mýlíš: já vstoupil jenom na otcovu cestu...“ 71 „A viděl jsi, jak křivděno jim příliš a jak jsi vládl zemi zubožené? Ty v násilností starých nedohlednu jsi neodčinil ze všech křivd ni jednu, však ztýranému na smrt Chodovi jen stále těžší dával’s okovy, ó Lamingene!“ „Ó kde je meč, jenž by tě přeťal v půli, ty smělče drzý! – rebelii niče já pouze plnil císařovou vůli.“ „Když jsi se dříve zvrhl na mamiče, jenž zvrácel pravdu v skutky vymyšlené. Vždyť dráždil’s Chody jako stádo hovad sám ke vzpouře, bys moh’ je pokutovat a pomyslit tím spíše na vzetí práv jejich psaných s králů pečetí, ó Lamingene!“ „Kliď se mi s očí... ach necítím ruku!... a nemohu než řeči dobrodiní za ticha trapnou vyměniti muku...“ „Jen tiše, pane, já mám slovo nyní v té vážné době valně připozděné... Co dal jsi lidí v pouta, žalář vrci, co jiných zmučit – až je úzko srdci! – by, kdo ti poddán, nes’ až do hrobu tu nejděsnější ducha porobu, ó Lamingene!“ 72 „O běda! běda!... což pak v světě není už žádné moci, která děsný hlas ten by mohla na ráz přivést ku mlčení?!“ „NeNe, není žádné, a já jsem tak šťasten, že musíš zřít mně v tváře nezastřené a slyšeti, že ze tvých nervů každý byl otupen i vůči hrůzám vraždy... rci, jméno jedné z oněch obětí zda černou duši z těla nerve ti, ó Lamingene?!“ „Jak nevděčným jsi!... ó já přec i vínem tě častovával, abys jména toho mi nezpomínal v žití chodu líném!“ „Snad proto mám těch zpomínek tak mnoho na popraviště Chody obklíčené, na jejich vůdce, jak ti zahřměl v uši, než pod oprátkou vypustil svou duši: „Než po jediném roce mine den, též na soud Boží budeš uveden, ó Lamingene!““ „Toť klam a šalba! Co let přešlo, pravím, už od té doby v času nekonečnost, a já jsem živ a budu opět zdravým!“ „V trest každá chvilka jeví se jak věčnost tvé bídné mysli hříchy přetížené. Jeť tomu rok, co’s nohu ve třemeni 73 se díval s koně k jeho utracení – ó kaj se, kaj... děl pravdu Kozina, již nastává tvá slední hodina, ó Lamingene!“ „Je tomu rok, rok teprve, můj brachu? co se to děje?... ó můj dech se krátí a je mimi, jakbych tonul v moři strachu!“ „To znamená, že nebe popřává ti poslední jitro teplem prozářené, píď času ještě, bys moh’ z hříchů kát se, jež napáchal’s co Chodů hrůzovládce... i mě, jenž chtěl tě zbavit zločinů, že’s mučil tak až po tu hodinu, ó Lamingene!“ „A byť bych měl i smrť už na jazyku, já, otroku, bych pro řeč takovouto tě v tomže ještě skolil okamžiku!“ „A jájá, než smrť ti přetne žití pouto a Boží soud tě v pekla výheň vžene, již nepustím tě ze železných rukou, však budu vraždit výčitek tě mukou, jak samým Bohem v úkol dáno mi, té jeho jiskře, tvému Svědomí, ó Lamingene!“ 74
Vyšehradský hřbitov.
V lůně Vyšehradu věčného už míru došla celá obec českých bohatýrů. A jen když se dolů nová rakev sklání, pohnou se a vzpřímí spící velikáni. Aby pozeptali nového se druha, zda už nad vlastí se klene míru duha. A pak znova zase v starém srdce hoři do tichého spánku věčnosti se noří. – Vyšehradský hřbitov pln je davy lidu, a ta svatá půda chví se ve svém klidu. To se ti tam dole probouzejí ze sna – „Bratří, už zas jeden v naši říš se těsná!... A je tentokráte kdos to v kněžské říze... vskutku, sám to Václav Beneš ze Třebíze.“ 75 Pohnutí a úžas. „Už i ty?... tak mladý!“ zavzdychl to Evžén... a zas ticho všady. Za to těžké hroudy, zkamenělé žalyžaly, na kovovou rakev s hůry dopadaly. A když stišily se, znělo ze všad k němu: „Co náš drahý národ?! Povídej, jak je mu?“ Každý ze spáčů se vzpřímil ve svém hrobě, a již začal Beneš takto volnit sobě: „Milý Vítězslave, truchlé zprávy nesu: národ dosud úpí pod jhem litých běsů! Ještě nemá volnost po tolika bojích, ještě musí hájit práva otců svojich. Ještě musí k seči nadšením být veden – já byl aspoň pérem z jeho vůdců jeden. Bůh mi poskyt daru,daru hroužiti se cele v dávný život Vlasti, matky osiřelé. A já k ní se tulil s láskou nepokrytou – poznal mistra Jana, stal se Táboritou. Poznal i rok bědný: šestnáct set a dvacet, naučil se od něj zraků neodvracet. Ale zírat směle k bělohorské pláni jako k pohřebišti českých snů a přání. 76 Ach, to matky Vlasti byl jen stesk a povel, bych to do povídek vložil vše a novel. A já uposlechl, a ten národ český k zápasům tak sílí jejími se stesky. A já proto s chutí psal až do úpadu,... až mi kynul Pán Bůh... v lůno Vyšehradu.“ Kolem opět ticho – jenom nade spáči lid se ještě loučí s povídkářem v pláči. „Spijme dál,“ kdos ještě děl jak na útěchu, „až zas někdo přijde z vlasti živých Čechů. Snad se jednou přece dostane nám zvěsti, že náš drahý národ došel svého štěstí. Do té doby budiž lehký nám tu kámen!“ – Ozvalo se ještě temné táhlé „Amen!“ A posvátné ticho opět vládne všude,... než zas přijde jiný – ach, kdo as to bude?“bude? 77
Veselé vrby. (Z Jubilejní výstavy v Praze 1891.)
Tlupa skřítků noční tiší jde a stane... co to?... slyší ševel starých vrb. „Jářku, pst!... ty stromy smutku veselí se...“ – „Aj, ba vskutku; poslyšme, co jim to asi vlezlo do kotrb.“ V okamžení chodců hlouček tiše sedá na palouček u těch starých vrb, a ty vrby šepotají a ti v trávě naslouchají, oni dole, nahoře pak bledé luny srp. „Víte, co mi nad výstavou nejveselej krouží hlavou?“ řekla jedna z vrb. 78 „Že to žito, jež tam zraje, z rajského je Čechů kraje, tedy české, a tak prosté koukolu i chrp.“ „A mně jako do skoku je, když mé oko pozoruje,“ vece druhá z vrb, „kterak zase jednou letí Čechoslávu do objetí Slovan z blízka, Slovan z dáli, Polák, Rus i Srb.“ „A mnou klátí pyšná radost, že se právu stalo za dost,“ na to třetí z vrb; „o Čechu že pravda zase v pravém světle zaskvěla se, a že tomu, kdo ji třísnil, narost notný hrb.“ Ticho opět... Na to malí vousáči se dále brali od pozdřimlých vrb. „Dá-li Čech si jako děcko i teď ještě líbit všecko,“ podotk’ jeden, „bude platit zas jen: Mlč a trp!“ 79
Děti.
„Co stále sebou vrtíš, dcero?... Nemůžeš usnout?... rci, co je ti?“ „Ó matko, věcí tisícero mi oživuje na paměti: ty pouliční lonské bouře, jež podobny prý byly zpouře, pak přítelka má, jež tak mnoho má ráda bratra, jak ji znám –znám –“ však zamlčela: „Ach, víš, toho, jejž sama také ráda mám, ach, tolik ráda mám!“ „Toť nerozum je, věcmi těmi tak přespříliš si tížit víčka!“ „Ó matko, líto družky je mi, že na čas přišla o bratříčka. Neb bratr mojí přítelkyně též náležel prý k Omladině 80 a jednou zmizel beze všeho ten hodný dvorný rytíř náš –náš –“ však nedodala: „protože ho jak jiné zatkla c. k. stráž, ach ano, c. k. stráž.“ „Nač na to myslit v spaní době? Jen zavři oči, zbudeš trudu.“ „Ó matko, i když zavru obě, jej před sebou přec vidět budu. Že prý nač sáhnesáhne, všechno ničí, on, povaha ta holubičí! Ne, má i řeč jak tvář tak jemnou, co v knihách psáno, všechno ví –“ A v sebe šeptla: „Ach a se mnou tak srdečně vždy rozpráví, o lásce rozpráví.“ „Tak zdá se mi, že na přítele víc zpomínáš než na přítelku.“ „Ó matko, vždyť já cítím vřele i s ním a je to jedno v celku. Že jde prý spolky za tajnými, a on je snad až příliš přímý, snad živý též, však přeupřímně každému patří do očí –“ 81 a pomyslila: „zvlášť kdy si mě svou rukou k sobě přitočí, ach k sobě přitočí!“ „Ni slova ať už neuslyším! Naň stále myslit – je to nápad!“ „Ó matko, však já už se stiším, jen nedovedu nijak chápat, že zřízení prý starých řádů – i manželství – chce přivést k pádu; ba to by blázen hotový byl! – však on se ženit bude, nu – –“ a zamlčela: – „vždyť mi slíbil, že mě si vezme za ženu, ach, vezme za ženu.“ „Tak moudrý výrok snad jen činí, když utopí svůj rozum v pivě.“ „Ó matko, když jej tupí jiní, ty posuzuj ho spravedlivě! Však ukáže se při líčení, že na tom špetky pravdy není: kdo trpí pro vlast, je i nadšen pro domov, byť ten nejchudší –“ a zamlčela: „než byl zatčenzatčen, tak děl, mě maje v náručí, v svém sladkém náručí.“ 82 „Tak obrať mysl k Pánu Bohu, a srdce tvé hned klidu dozná.“ „Ó matko, jak jen usnout mohu, když myšlénka mě trápí hrozná, že mladistvé ty jeho tváře snad budou musit do žaláře! Neb věz: až bude pánem svojím, on mě si vezme za ženu, a proto se tak o něj bojím, když na ten soud si zpomenu, ach, jenom zpomenu.“ „JdiJdi, zpozdilá, jste oba dětmi, a teď už ticho, nebo vstanu!“ „Už mlčím, matko – naposled mi jen slovo dovol na obranu. Je šestnáct let, snad ještě dítě jak já... však jednou překvapí tě, jak oběma nám v náruč vletí, až bude pánem, jak mi řek’ –“ A tím už ztichla... Ano, děti, on, ona, všichni vespolek, ba všichni vespolek. 83
Redaktor.
Sedí u knih, listů neobrací... dobře ví, co psáno v nich – i jej stihl osud konfiskací, a pak uved’ stav ho výminečný od prohlídek domovních ve výslechů řetěz nekonečný... jakés řeči o nejdražší z otčin lnoucí k zlaté svobodě troufal sobě v národě šířit tiskem – – jaký hrozný zločin! Sedí u knih s přimhouřeným okem, zpola myslí, zpola sní, jak se nyní mocným valí tokem česká síla stále mohutněji, a jak škodě ku vlastní nepřátelé zastavit ji chtějí – ach, co škodí, výrokem-li soudu bude v žalář uvržen... 84 vždyť je pouhou kapkou jen v tomto dále valícím se proudu! Sedí u knih sotva znamenaje, jaká změna, před ním zvlášť, vlny vzduchu halí v barev taje, že již chýlí ku konci se vláda Noci, jež svůj hvězdný plášť ponenáhlu se svých ramen skládá, a v to šedé přítmí že se leje z lampy žlutých plamenů ke stropu i na stěnu cos jak kouzla z lampy čaroděje. A co takto dále nad knih hřbety sní a dumá na polo, pojednou se jakýs přízrak kletý,kletý tajůplně a tak líně zdvihá... rozhlíží se okolo... tuť je stůl a na něm leží kniha, a z ní v šero, jež sem padá s hůry, jako sloupy dýmu se valí cos, kus po kuse – ne, ne sloupy, živé divné stvůry. Zírá na ně... jaká zvláštní těla... s ciframi a písmeny! Jedná suchá, druhá nabubřelá, všechny bez noh, každá o ohoně, 85 mnohé divně skrouceny, ani jedna rovná bezúhonně; ale všechny šlehají svým tělem, šlehají a kroutí se, přímo před něj staví se jako hadi se hlavami šelem. „Chcete býti“,býti,“ praví, „paragrafy našich trestních zákonů!... ó byť jste i čněly nad žirafy, nebojím se jako čertů kopyt ani vašich ohonů! Před kým měl bych oči strachem klopit? Matka vaše – chyba zaživadla, a váš otec – špatné té; slovo jen, a prchnete jako vrabci, do nichž rána padla. Nuže, zmizte! v nivec rozplyňte se!“ – ale zjevy netvorů stály kolem jako stromy v lese, a teď znova tělem mrskajíce dolů se a nahoru, blížily se k němu víc a více děsným kruhem, který stále užším stával se mu u hlavy, a jich sykot sípavý vyzývavě nes’ se k jeho uším. 86 Cosi blesklo v oka jeho zoru, cos mu trhlo pažemi, a on pravil v klidném tichém vzdoru: „Nuž ať tedy pravé obrazy jste paragrafů, jak se mi obrážejí v mysli bláně čisté... Ale darmo se všech stran i shora na mě hrůzu pouštíte, vždyť se sotva umíte na českého dívat redaktora. Paragrafy!... Hmota uhnětená vždy jen podle potřeby,... jaká může býti jejich cena?... Paragrafy!... Který z nichnich, ač stvořen z hesel plných velebyveleby, v lásce k lidu zapustil svůj kořen?! Zdali spíše není moc a síla onou půdou, ze které ssají štávy veškeré pro svůj život... tato křehká díla!? Paragrafy!... Či se lepším stává duch jich času pokrokem? Jsou jen značky pochybného práva! Dosud chrání vyvolené třídy před lidskosti nárokem příslušníků neštěstí a bídy. 87 Dosud lidu utahují všecka práva křivdy řetězem, by dál byla vítězem despocie církevní i světská. Dokud bude pouhé záští rvát se s humanitou o pojem pravdy, dobra, povinnosti, práce na barbarském stojíc stanovisku, že lid má být nástrojem libovůle, špinavého zisku, dotud také nikdy neodklidí bojechtivá péra se v krásném svatém zápase za myšlénku rovnosti všech lidí.“ Ustal chvíli, však ni po té řeči nezmizely ohavy, strhly řev a sykot ještě větší, po jeho se hnaly obličeji, a jich sykot sípavý zněl mu v uši stále zřetelněji: „Odvolej ta slova, smělče český, řády světa rušící – jinak musí zasíci nejkrutší tě pokut našich blesky!“ „Marné svody“,svody,“ volal, „nejsem dítě strachu ni jak člověk, ni jak Čech, 88 ani přítel zbytečného tlachu. Vždyť vy nejste stělesněním práva, jak má zářit v zákonech, však jen toho, co se do nich dává, a já budu bojovati pořád, dokud bude bezpráví panovati nad právy, na místě pak řádu pouhý zlořád!“ Děsná chvíle!... obludy se v mžiku shlukly naň a k lavici mrštily jím za vřavy a ryku – – v tom se náhle otevřely dvéře... jeho žena s konvicí vonné kávy do jizby se béře... hledí k muži... v hlubokém je snění, že jí ani neslyší – „Vstávej, čas je nejvyšší, musíš k soudu, slyšíš, k přelíčení!“ 89
Český bratr.
Čtyři muži vážných tváří v staré jizby polotemně rokují a rozumují o osudech české země. Jeden tak a druhý onak, každý podle vlastních zásad vidí národ v budoucnosti buďto trpěttrpět, nebo jásat. – – – – – – – – – – – – Venku pnou se k zamračené klenbě nebes věže Týna,... ach, to Praha, srdce vlastivlasti, k modlitbě své ruce spíná. Tři z těch mužů zástupci jsou politických hlavních směrů, svorní v tom, že má to nyní český národ na maděru, ale v tom, jak pomoci mu, 90 nesvorností zatvrzelí – jsou tak málo přátely si a tak mnoho nepřátely. – – – – – – – – – – – – Venku mha a neveselo, ulice je plna bláta, a kdo na ní opozdil se, kolem okna domů chvátá. Slyš, teď čtvrtý z mužů praví: „Všichni máte pravdu sice, ano všichni, ale jenom – promiňte mi – s polovice. Z výkladů-li vašich vyjmu něco, něco z bible listův, máte as můj celý program, jasný, prostý – zákon Kristův.“ – – – – – – – – – – – – Venku prší, oblaka se stahují jak stíny noci, kolem okna stále řidčej míhají se pozdní chodci. Čtvrtý z mužů pokračoval: „Jak to prosté: „Miluj bližní!“ Vím, že u vás cílové to doposud jsou nedostižní. Ale jednou podmaní si 91 hloubkou pravdy všechno všude, a pak teprv člověčenstvo velkým, slavným, šťastným bude.“ – – – – – – – – – – – – Venku roste tma a dusno, přijde bouře dozajista; podle okna přechází už nějaký jen policista. „Pravda, zatím všechno všude k udržení svého panství, Němci, šlechta, slavná vláda posílá jej do vyhnanství, ba i církev, které přece nejvíce ho šetřit patří, ale buďme upřímní si, také my, i mymy, ó bratří!“ – – – – – – – – – – – – Venku pro déšť nezřít Prahu, pusto, mrtvo, smutno kolem, u okna pak krk a uši vyčuhují pod chocholem. „Hleďme tomu zákonu se duchem, srdcem dostat k jádru, a z nás bude každý křemen a náš národ jako z kvádrů a před naší velikostí 92 zas uteče Němec chlubný, jako utek’, sotva zaslech’ husitské jen vířit bubny.“ – – – – – – – – – – – – Kdo to venku věžmi Týna pozvedá své ruce k nebi? Z ulice dvé obličejů do vnitřku se jizby šklebí. „Tak když v nás ten zákon přejde, obestře nás světlo nové, skvoucí tak, že odzbrojí se jím i naši odpůrcové, ba že se i parlamenty, jak nás shlédnou, shroutí studem, a my v záři té své pravdy jen se na to dívat budem.“ – – – – – – – – – – – – Venku pusto, mrtvo kolem, od okna se stáhly uši, a teď jako pažbami se na veřeje mocně buší. „Tak i chrámy lží a klamu bořiti se budou samy, národní pak církev česká vstane nad jich ssutinami, a z ní do všech světa koutů 93 i k té nejbídnější naci dostane se zákon Kristův druhou českou reformací!“ – – – – – – – – – – – – Ve dveřích se objevily pod chocholem známé tváře – žádný strach, ten český bratr jest jen výtvor balladáře. 94 OBSAH. Str. Páže5 Sylvestrovská ballada9 Snubní prsten17 Zlatý křížek20 Groš24 Andělíček28 O dušičkách31 Postillion34 Král a pes39 Kristus42 Jan a Jan47 Husův odkaz51 Číšník56 Holubice60 Halucinace65 Lamingenova smrť70 Vyšehradský hřbitov75 Veselé vrby78 Děti80 Redaktor84 Český bratr90
E: av; 2002 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 95

Věnování: Vrchlický, Jaroslav
(Milému příteli Jaroslavu Vrchlickému připisuje G. D.)