Lamingenova smrť.
„Jsi zde, můj brachu... či kdes v lože rohu
se ještě svíjíš?... Přistup blíže, jářku...
ty zbyl’s mi pouze, s kterým mluvit mohu!“
„Jsem vždy ti k službám, když se slova nářku
ti derou těžce duše ze stísněné;
však rci mi sám: má přítomnost jak dlouze
vhod bude tvému rozmaru a touze?...
vždyť dřív než shodnem hovoru se o bod,
ty, kdybys mohl, bys mě třeba probod’,
ó Lamingene!“
„Ne, ty mi křivdíš, aspoň v této chvíli...
to ticho – muka, mluv, ó mluv jen se mnou,
vždyť ztrestat tebe,tebe já už nemám síly!“
„Co vedeš, pane, za řeč předojemnou
o svojí mysli tichem postrašené?!
Rač povážit, jak teprv bude tobě,
až tělo tvé se octne v černém hrobě,
kde horší ticho do vší věčnosti
70
se u tebe a v tobě uhostí,
ó Lamingene!“
„O milý brachu, těcho poslední má,
jenom tak nebuď na mě krutým příliš!...
Kol mě je tma a noci děs mě jímá...“
„Nač, pane můj, tak lítostivě kvílíš?
hleď, nad tebou se modro nebes klene,
a myslíš-li, že noci děs ti kruší
tu nemocnou, až na smrt chorou duši,
snad černé skvrny ve tvé paměti
tě odhánějí spánku z objetí,
ó Lamingene!“
„Jak, černé skvrny?! – Bídný čaroději,
zas navazuješ nitku rozhovoru,
kde před chvílí jsem přetrh’ násilně ji!“
„Je líto mi, však musíš bez odporu
již vyslechnout, co mou se myslí žene...
Ó viz tu zemi šťastných kdysi Chodů!
Ty’s připravil ji bídně o svobodu,
že z utrpení jejich kroniky
ční jak jich hory kleteb výkřiky,
ó Lamingene!“
„Ha, za to, lháři, zasloužíš si trestu!...
Ó jsem tak sláb a vím jen, že se mýlíš:
já vstoupil jenom na otcovu cestu...“
71
„A viděl jsi, jak křivděno jim příliš
a jak jsi vládl zemi zubožené?
Ty v násilností starých nedohlednu
jsi neodčinil ze všech křivd ni jednu,
však ztýranému na smrt Chodovi
jen stále těžší dával’s okovy,
ó Lamingene!“
„Ó kde je meč, jenž by tě přeťal v půli,
ty smělče drzý! – rebelii niče
já pouze plnil císařovou vůli.“
„Když jsi se dříve zvrhl na mamiče,
jenž zvrácel pravdu v skutky vymyšlené.
Vždyť dráždil’s Chody jako stádo hovad
sám ke vzpouře, bys moh’ je pokutovat
a pomyslit tím spíše na vzetí
práv jejich psaných s králů pečetí,
ó Lamingene!“
„Kliď se mi s očí... ach necítím ruku!...
a nemohu než řeči dobrodiní
za ticha trapnou vyměniti muku...“
„Jen tiše, pane, já mám slovo nyní
v té vážné době valně připozděné...
Co dal jsi lidí v pouta, žalář vrci,
co jiných zmučit – až je úzko srdci! –
by, kdo ti poddán, nes’ až do hrobu
tu nejděsnější ducha porobu,
ó Lamingene!“
72
„O běda! běda!... což pak v světě není
už žádné moci, která děsný hlas ten
by mohla na ráz přivést ku mlčení?!“
„NeNe, není žádné, a já jsem tak šťasten,
že musíš zřít mně v tváře nezastřené
a slyšeti, že ze tvých nervů každý
byl otupen i vůči hrůzám vraždy...
rci, jméno jedné z oněch obětí
zda černou duši z těla nerve ti,
ó Lamingene?!“
„Jak nevděčným jsi!... ó já přec i vínem
tě častovával, abys jména toho
mi nezpomínal v žití chodu líném!“
„Snad proto mám těch zpomínek tak mnoho
na popraviště Chody obklíčené,
na jejich vůdce, jak ti zahřměl v uši,
než pod oprátkou vypustil svou duši:
„Než po jediném roce mine den,
též na soud Boží budeš uveden,
ó Lamingene!““
„Toť klam a šalba! Co let přešlo, pravím,
už od té doby v času nekonečnost,
a já jsem živ a budu opět zdravým!“
„V trest každá chvilka jeví se jak věčnost
tvé bídné mysli hříchy přetížené.
Jeť tomu rok, co’s nohu ve třemeni
73
se díval s koně k jeho utracení –
ó kaj se, kaj... děl pravdu Kozina,
již nastává tvá slední hodina,
ó Lamingene!“
„Je tomu rok, rok teprve, můj brachu?
co se to děje?... ó můj dech se krátí
a je mimi, jakbych tonul v moři strachu!“
„To znamená, že nebe popřává ti
poslední jitro teplem prozářené,
píď času ještě, bys moh’ z hříchů kát se,
jež napáchal’s co Chodů hrůzovládce...
i mě, jenž chtěl tě zbavit zločinů,
že’s mučil tak až po tu hodinu,
ó Lamingene!“
„A byť bych měl i smrť už na jazyku,
já, otroku, bych pro řeč takovouto
tě v tomže ještě skolil okamžiku!“
„A jájá, než smrť ti přetne žití pouto
a Boží soud tě v pekla výheň vžene,
již nepustím tě ze železných rukou,
však budu vraždit výčitek tě mukou,
jak samým Bohem v úkol dáno mi,
té jeho jiskře, tvému Svědomí,
ó Lamingene!“
74