Andělíček.

Andělíček.
Měsíc se skla oken už se zvolna ztrácí, ale v jizbě řezbář doposud je v práci. Ba i světlo svíčky uhasíná slabé, však on ještě pořád hladí, řeže, dlabe. Mistr pílí, pílí – s první rána září mají andílkové být už na oltáři. Jeden je už hotov... na kamnech se suší, ret jak chtěl by zpívat – jen mu vdechnout duši. 28 Druhý ještě nezří bídu po komůrce, ještě kus je dřeva pod rukama tvůrce. Mistr pílí, pílí – na postýlce vzadu usnulo mu dítko o slzách a hladu. Ale náhle v nářek probudila ze sna živou jeho radost bídy družka děsná. Dítko zdvihá ručky, oči chtějí z víček – na kamnech se třpytí krásný andělíček. Otec běží k němu, líbá je a hýčká, potom ssundavá mu s kamen andělíčka. Co je hladu trýzeň proti jeho kráse! – dítko tichne, tichne a již usmívá se. 29 A zas ruku s dlátem osvětluje svíčka – dítko ztichlo zcela... líbá andělíčka. Mistr pílí, pílí – až jen vzejde ráno, bude zase o krm hojně postaráno. – Hlava dořezána, dobarveni rtové – dítě stále líbá rety purpurové. A když usch’ i druhý, svíčka dohořela; bylo na úsvitě – rychle do kostela! Mistr stoupne k lůžku, andělíčka bere – bože můj, co vidí na postýlce šeré?! Trne, v leb se bije – prokletá ta hříčka otrávila barvou jeho andělíčka! 30