Kristus.

Kristus.
Třetí den už volá na pomoc čerta ďábla, ale malomoc od mistra se stejně neklidí: jeho dílo dosud nehotovo, a co schází, oko umělcovo ještě nevidí. Před čtvrt rokem hrabě z Klanovid obraz Krista dal mu zhotovit pro svůj zámek, aby před zrakem měl jej v paměť, že choť jeho milá z nemoci se těžké pozdravila jako zázrakem. A hned mistr dal se do díla... On, jenž dosud shora sesílá uzdravení všem, kdo churaví, byl mu vždycky třeba jiným protiv krásný, velký, stejně vděčný motiv jako lákavý. 42 Dlouhou dobu mistr před plátnem ve tvoření času posvátném v kouzlo barev měnil nadšení, však když byl už s prací hotov skorem, viděl, žasl, splakal nad výtvorem svého umění. Ne, to nebyl ani z daleka výraz v tváři syna člověka, který léčí, jenom vidět jej, který nad to – a to jeho sláva – věčný život, ano věčný dává těm, kdo věří v něj. A on zkoušel podat na novo víc, ach víc než roucho Kristovo, onen zjev, jak sám jej kdysi zřel, ale darmo: chaos na obraze, chaos v mysli, chaos v jeho snaze skončitskončil přední z děl. A byl přece jednou klerikem, poznal Krista v jeho velikém díle spásy, než se docela odřek’ kněžství na slov matčin příval, že ta dívka, již tak rád kdys míval, náhle zemřela. Hrouží duchem do oněch se chvil, kdy tak šťasten se svým Kristem byl, 43 že jej stále viděl před sebou... v dlouhé říze, s usměvavou tváří, jak tak mile patře na něj září lásky velebou! A co vidí?... místo lásky té svoje mládí hříchem rozryté, místo blaha cítí břemeno, že je na vždy ducha vzlet i mladost, umění i ze života radost, vše, vše ztraceno! Myšlénka ta jako mohyla na mysl se jeho tlačila a s ní krutý nevýslovný žal, jenž jej tížil stále víc, až na zem sklátil jej, kde mistr pod obrazem hořce zaplakal. A čím více bolest zoufalá na kusy mu srdce trhala, tím víc šly mu duší veškerou lítost, touha, by dal výhost všemu a zas chtěl a směl se vrátit k Němu s děcka důvěrou... A když opět oči otevřel, aj co vzadu v šeru síně zřel?... dávný zjev ten – ano, bohudík! – 44 v dlouhé říze, s usměvavou tváří, jako druhdy, když byl v semináři šťastný nešťastník! A ten celý zářný obličej, který léčí, jenom vidět jej – ani stopy nemá po výtce, ale za to lásky celé moře, jako tenkrát, když i přes své hoře věřil nejvíce! Mistr žasne, vstává se země... zjemzjev tam dosud stojí tajemně... ó zas věří, že jej z pohromy vyrve mocí nebeského zdroje, jako tenkrát, když v něm vídal svoje živé svědomí! A co nyní vidí na hlavě?!... skví se celá v světla záplavě... jaké barvy!... a ten milý zjev jakby kynul, by se chopil štětceštětce, a co vidí, směle přenášet se jal vše do barev. Velebná a velká chvíle ta! Tu je štětec a tu paleta, a zas ruka jako ve mládí věčnou lásku v plátna obrysy tu 45 se zvláštnostmi všeho koloritu rychle převádí... Zatím pokřik dole z ulice ve pracovny dere poklid se a vždy víc a stále hlučněji – ale mistr v této chvíli slyší jen hlas lásky, který bolest tiší v blaho měně ji. Křik se vedral v ucho mistrovo, když už dílo bylo hotovo... přistoup’ k oknu – řev zněl víc a víc z kruhu přátel opuštěných zradou, kteří za to proň si přišli s vnadou lepých krasavic. Marné svody! – teď už oželí mistr snadno bujné veselí v jejich kroužku, žerty, smích a zpěv – z malby na něj v čarných barev záři s usměvavou láskyplnou tváří zírá božský zjev! 46