Děti.
„Co stále sebou vrtíš, dcero?...
Nemůžeš usnout?... rci, co je ti?“
„Ó matko, věcí tisícero
mi oživuje na paměti:
ty pouliční lonské bouře,
jež podobny prý byly zpouře,
pak přítelka má, jež tak mnoho
má ráda bratra, jak ji znám –znám –“
však zamlčela: „Ach, víš, toho,
jejž sama také ráda mám,
ach, tolik ráda mám!“
„Toť nerozum je, věcmi těmi
tak přespříliš si tížit víčka!“
„Ó matko, líto družky je mi,
že na čas přišla o bratříčka.
Neb bratr mojí přítelkyně
též náležel prý k Omladině
80
a jednou zmizel beze všeho
ten hodný dvorný rytíř náš –náš –“
však nedodala: „protože ho
jak jiné zatkla c. k. stráž,
ach ano, c. k. stráž.“
„Nač na to myslit v spaní době?
Jen zavři oči, zbudeš trudu.“
„Ó matko, i když zavru obě,
jej před sebou přec vidět budu.
Že prý nač sáhnesáhne, všechno ničí,
on, povaha ta holubičí!
Ne, má i řeč jak tvář tak jemnou,
co v knihách psáno, všechno ví –“
A v sebe šeptla: „Ach a se mnou
tak srdečně vždy rozpráví,
o lásce rozpráví.“
„Tak zdá se mi, že na přítele
víc zpomínáš než na přítelku.“
„Ó matko, vždyť já cítím vřele
i s ním a je to jedno v celku.
Že jde prý spolky za tajnými,
a on je snad až příliš přímý,
snad živý též, však přeupřímně
každému patří do očí –“
81
a pomyslila: „zvlášť kdy si mě
svou rukou k sobě přitočí,
ach k sobě přitočí!“
„Ni slova ať už neuslyším!
Naň stále myslit – je to nápad!“
„Ó matko, však já už se stiším,
jen nedovedu nijak chápat,
že zřízení prý starých řádů –
i manželství – chce přivést k pádu;
ba to by blázen hotový byl! –
však on se ženit bude, nu – –“
a zamlčela: – „vždyť mi slíbil,
že mě si vezme za ženu,
ach, vezme za ženu.“
„Tak moudrý výrok snad jen činí,
když utopí svůj rozum v pivě.“
„Ó matko, když jej tupí jiní,
ty posuzuj ho spravedlivě!
Však ukáže se při líčení,
že na tom špetky pravdy není:
kdo trpí pro vlast, je i nadšen
pro domov, byť ten nejchudší –“
a zamlčela: „než byl zatčenzatčen,
tak děl, mě maje v náručí,
v svém sladkém náručí.“
82
„Tak obrať mysl k Pánu Bohu,
a srdce tvé hned klidu dozná.“
„Ó matko, jak jen usnout mohu,
když myšlénka mě trápí hrozná,
že mladistvé ty jeho tváře
snad budou musit do žaláře!
Neb věz: až bude pánem svojím,
on mě si vezme za ženu,
a proto se tak o něj bojím,
když na ten soud si zpomenu,
ach, jenom zpomenu.“
„JdiJdi, zpozdilá, jste oba dětmi,
a teď už ticho, nebo vstanu!“
„Už mlčím, matko – naposled mi
jen slovo dovol na obranu.
Je šestnáct let, snad ještě dítě
jak já... však jednou překvapí tě,
jak oběma nám v náruč vletí,
až bude pánem, jak mi řek’ –“
A tím už ztichla... Ano, děti,
on, ona, všichni vespolek,
ba všichni vespolek.
83