Jan a Jan.
Jitro. Chudá jizba. Prostřed v lesklé zbroji
před betlemským knězem český rytíř stojí.
Navrátil se z Polsky – živá touha po něm
do Prahy jej hnala nejrychlejším koněm.
V Polsce viděl padat mrtvol po mrtvolu –
teď ten pádný palaš líně visí dolů.
Na válečném poli dobyl vavřínu si –
však co vavřín slávy vedle mistra z Husi!
Nyní jeho mysl zaujímá cele
smutný výraz v tváři druha-kazatele.
A ty smutné líce pohřížené v dumu
budí z hloubi srdce tuto ozvěnu mu:
„Hle, jak ranní slunko na údol i na tém
rozhodilo záři, prosypanou zlatem.
Sváteční to roucho, v které – zlata dražší –
samo odělo si hrdou Prahu naši.
47
A teď všechno chví se u veselí značném –
jenom tvoje čelo zastřeno je mračnem.
Jenom tvoje oko v tolikeré kráse
po probdělé noci slzou zalívá se.
Nuže, zapuď mračno s duše své i čela
a zjev příčinu mi toho nevesela!“
Odmlčel se Žižka – venku něco hlasů
hulákajíc táhlo od nočního kvasu.
Také mnohá kletba z otrávených lebí
rouhavým se letem nesla vzhůru k nebi.
Aj, tu mistr z Husi bolestně naň patře
pravil s povzdechnutím: „Ach, já pláču, bratře.
Pláču, že ač člověk podle Tvůrce stvořen,
v srdci svém tak málo pěstí dobra kořen.
Že ač v něm se jeví veškerenstva sláva,
on ji poskvrňovat hanou nepřestává.
A že jeho srdce bídou zatvrzelé
nechce znáti lásku svého Spasitele.
Onu lásku z nebe, která na rameni
vnesla hříchy světa na kříž utrpení.
A tak z dolu pláče – ach, kdo vyzkoumá ji! –
vede člověčenstvo k ztracenému ráji.
48
Však co moji duši nejvíc plní steskem,
jest, že jí tak málo v našem lidu českém.
Kterak možno bratu milovati brata,
když ta velká láska nic mu není svata!
Kterak může spěti k metě ideálů,
když mu schází víra v pomoc krále králů!
A jak vesel hledět k času budoucímu,
věčnosti když lampa v život nezáří mu!
Kéž by ty mé stesky na stav lidu skleslý
jako dravý proud se do všech srdcí nesly!
Kéž by spláchly hanbu naší vlasti celé,
že Čech dosud nezná lásku Spasitele!
Ó ta svatá láska, srdcí sladké jarmo,
nedá snad mým slzám, aby tekly darmo.
Může osvítiti lid nás víry světlem,
otevříti brány v jeho spásy Betlem.
Ale kdo se nyní sklání pod jho její!...
proto my tím více, bratře, milujme ji.
Srdce našich srdcí patř jí zcela, zcela –
ach, vždyť také pro nás na smrt kříže spěla!“
Ticho... kněz i vojín sobě v náruč klesli...
Na Žižkově tváři pohnutí se kreslí.
49
Je mu, jak by náhle kol ty chudé stěny
na svatyni Boží byly proměněny.
A on mocně dojat na lítosti nával
celé svoje srdce Pánu v oběť dával.
Své pak paže vlasti – jak mu zory blyští! –
snad už rudý kalich vidí na bojišti!
50