PÍSEŇ STRÁŽCE MAJÁKU.
Prostřed moře v slunojase
drobná výspa zelená se;
na ní věž se k nebi tyčí,
ne však hrdý chrám:
místo něho chata drobná,
prostá, šedá, neozdobná
jako hnízdo vlaštovičí –
já v ní bydlím sám.
Zahradu jsem štípil u ní,
víno zrá mi na výsluní,
pro můj žernov kukuřice
v poli žloutne klas,
ryb a jiných tvorů vlny
počet mají nesčíslný –
rcete, králové, kdo více
bohatství má z nás?
Od jitra až do večera
objímá mne krása sterá,
družkou moře odaliska,
slunce jest mi druh –
35
a když na západě shasne,
vznítím věže světlo jasné,
nad peřeje, nad skaliska
šířím světla kruh.
Není tady lidských šelem,
nikdo mi zde nepřítelem,
nikdo mne zde prostřed moře
nemá nerad, rád –
i když v moři bouř se zvedne,
tvář má proto nepobledne,
srdce neschvátí mi hoře:
bouře pták – můj brat.
Jen se o ty pozachvěji,
kdož tou nocí bouřnou spějí
na plavidle křehkém, bledí,
úzkost ve zraku –
blaží mne však pomyšlení,
s vlnami že v zápolení
jako k hvězdě spásy hledí
k mému majáku.
36