I.
[9]
TICHÁ PLAVBA.
Pod oblohou bez oblaků,
pod drahami mořských ptáků
parník brázdí náš –
jak se mi, ó moře věčné,
zraku lidí nekonečné
dobrým býti zdáš!
Jako louka liliová,
jako pláně opálová
zdáš se v ranní svit –
všecko na hladině klidné
jest jak jitřní slunce vlídné,
bílý jas a třpyt.
Jak by tvojich ňader vlny
tvorům, jichž tvůj klín jest plný,
mléka rozlily –
jak bys obléklo se v bílý,
slunci, tvému choti, milý
úbor spanilý.
11
Ticho ležíš v jitřní kráse,
ostrov z dálky usmívá se
k tobě, bohyni –
parník tvojí krásou pluje,
v stopě, kterou zůstavuje,
skáčí delfíni...
12
PLAVBA MEZI OSTROVY.
Čarovné moře, čarovné břehy!
Tolik tu slunce, tolik tu něhy,
tolik tu krásy kolem a kol,
srdce že blahem chví se a svírá,
oko že lačně do dálek zírá,
na moři stihá vlnu i dol!
Za námi bílá mizejí města,
démanty září parníku cesta,
kolem nás modři hluboký tón –
nad námi jižní nebe se výší,
rackům je k letu svobodnou říší
od jitra dne až po slunce skon.
Ostrovů břehy vstávají táhlé,
jak by je slovo kouzelné náhle
vzývalo z klínu blankytných vod –
ten ještě v slunci bíle se skvěje,
jiný se blíž nám smaragdem směje,
třetího z dálky jeví se bod.
Ku břehům bílá města se tisknou,
na chvíli zrakům v záři se blýsknou,
cypřišů černý vyvstane stín,
13
píseň i zvonů zaletí k sluchu,
tak jako pozdrav života ruchu –
pak zas vše zmizí ve vody klín.
A již zas jiný břeh vidíš blízký,
vinice tmavé, bělounké vísky –
bože, snad plujem v zlatý to věk!
Vidíš těch stromů jablka zlatá,
polibky slunce ohnivě vzňatá?
Snad jsou to sady Hesperidek!
14
VÍŠ, JAK JSEM ZVAL TĚ?...
Víš, jak jsem zval tě, jaro bylo,
víš, jak jsem zval tě na svou loď?
Vše bylo od květů kol bílo,
a já tě volal: pojď, ó pojď!
Chtěl člun jsem mít a míti vesla
a rybník v moře proměnit,
chtěl jsem, by loď nás v dálku nesla
a s námi naší lásky cit...
Hle, na lodi jsme, vůkol moře
a modré nebe nad námi,
pták hýří volném ve prostoře
a zrak se plní slzami.
Tak jest mi, duše moje drahá,
tak jest mi jako před lety:
tam pták jest naší lásky blaha,
já mlád jsem zas a poupě ty.
A moře, jež kol člunu hraje,
toť vodní pláň jest vysněná,
když svíral jsem tě za dnů máje
v svá roztoužená ramena.
15
Zas ret můj tvoje hledá rety,
zas květ si srdce vysnilo –
rci, duše, zda se těmi lety,
rci, zda se něco změnilo?...
16
MÁ BÁRKA.
Má bárka po vln zdvihu ptákem letí
a bílá plachta dme se nad mou hlavou,
jak ubíhal bych kamsi do zásvětí,
kde duše neděsí se lidskou vřavou.
Má bárka bílá pod perutí bílou
jak bílý racek na vlnách se houpá –
dál ode břehu prchám větru silou,
jsou za mnou světa zápolení hloupá.
Co bylo město, teď je světlá tečka,
co byly hory, jsou jen smavé pruhy –
a i ty zbytky země duše přečká,
jen moře s nebem budou mými druhy.
Jen žena má a dítě modrých zraků,
jen bělo kvoucíběloskvoucí na vln hřbetech pěny,
let vážný, vytrvalý mořských ptáků,
cit můj a družky mojí roztoužený.
Jen o boky mé lodi šumět budou
vln mocné nárazy, a nesčíslné
z nich krůpěje v mou bárku padat chudou –
sny v moje srdce, štěstím plavce plné.
17
A slunce bude na východě vstávat
a na večer se s mořem loučit dlouze –
hvězd kouzlu rád se budu v noci vzdávat
a utápět se v podměsíční touze.
A po dnech, po nocích té plavby mořem
snad jiné břehy bárce naší vstanou,
kde život není strádáním a hořem,
kde spočnu s dvojicí svou milovanou...
18
PTÁK.
Pták velký, všecek šedobílý
a hákem zkřiveného zobu,
nám nad parníkem táhle kvílí,
jak volal by z nás koho k hrobu.
Dým z komína se černý valí,
šroub lodní pohání nás k předu –
pták výše krouží vytrvalý,
a my jsemjsme v jeho kruhů středu.
Let pochmurný jest jeho křídel,
jej vzduchem nesou bez pohnutí –
marně se pachtí lodní hřídel:
z těch kruhů není uniknutí...
Děs jal mne. Chvátám do kajuty,
kde žena hlídá květ náš malý...
Ó, snad ten pták je los můj krutý:
hlavička děcka mého pálí...
Chrpová očka zamhouřena,
rty počernalé, dech se krátí –
nad chorým děckem pláče žena,
že poklad svůj v té dálce ztratí.
19
Pěst zaťal jsem a vyběh’ zase
zpět na palubu pomoc hledat –
aj, v dálce vidím v slunojase
zjev ostrova se z moře zvedat.
Již také bárky odrazily
a k parníku sem plují mocí –
mně náhle zasvitlo v té chvíli,
já věděl rychlé o pomoci.
Zpět do kajuty, v náruč dítě
a s družkou na palubu v chvatu –
pak v bárku nuznou mezi sítě
jsme usedli, jež přistála tu.
A silná paže rybářova
již loďku v moře popohnala –
než na rty vrátila se slova,
již k břehům plula loďka malá.
A chmurný parník dýmal v dáli,
stisk ruky zlé kde dech mi oužil –
a pták, jemuž jsme utíkali,
zlověstně dále nad ním kroužil...
20
NA SKALNÍM POBŘEŽÍ.
Žhavé slunce v nebi plane,
oslnivým ohněm hoří –
bílé skály rozpukané
sestupují dolů k moři.
Žárem slunce rozpáleny
skaliny se k moři níží,
až se o ně tříští v pěny
vlny, jež se k břehům blíží.
Obrovští jak netvorové
u moře se rozložily,
z hlubiny by věčně nové
palnou žízeň uhasily.
Příboje se z moře valí,
o břeh nepokojně bijí –
slunce žhavé s nebe pálí,
skalní obři pijí, pijí...
21
DÍTĚ U MOŘE.
Skal vápencových plochy nachýlené
se k moři níží stupeň po stupni,
k nim příboj v stálém návratu se žene –
a na nich, k stupni skály přitulené,
mé dítě drobné v tichém spánku sní.
Kam oko dohlédne, se moře šíří
v své nádheře, tak plné luzných změn,
až v dálku, zahalenou ve šlojíři –
zde na břehu se dětské líčko pýří
a pod čílkem se rodí dětský sen.
Zde, poukryté měkkou vlnou roucha,
sní lidské lásky vypučelý květ –
a příboj vln až k nožkám děcka šplouchá,
jež vedle moře míň jest nežli moucha,
ač roditelům víc je nežli svět.
Vln příboj vyhazuje mořské kraby,
v ulitách měkkýše a hvězdice,
jak vlna šumná mně tím říkala by:
Co, bláhový, tvůj tvoreček je slabý?
Hle, takých vyvrhuji tisíce!
22
Však poslouchám-li, v okamžiky příští
už jinou mluva vln se zdá mně být:
vždyť laškovně tak vody svoje tříští,
tisícem krůpějí se v slunci blyští,
jak děcku sen by chtěly vykrášlit.
Jak tvoru, jenž je žití mého osou,
by moře kolébavku šumělo,
jak zlíbati by chtělo nožku bosou
a zářných perel rozptýlenou rosou
by dát mu chtělo pocel na čelo.
Jak říc by chtělo: Blaze„Blaze dřímej, dítě,
spi klidně, květe lidské milosti!
Vždyť ty, i tvorové, jež chovám v skrytě,
i vlna, která písní ukájí tě,
i já, i svět – jsme děti věčnosti...věčnosti...“
23
NAD MOŘEM.
(Na Komorčaru.)
Na lesíka kraji pod pinií
nad zátokou sedám vysoko –
dole kdesi vlny o břeh bijí,
slyším jejich táhlou melodii,
před sebou mám krásu pro oko.
Před sebou mám celé nebe v moři,
jenom s hlubším ještě blankytem;
bílé obláčky se v hloubi tvoří,
mlžní ptáci, beránci i oři
v blankytu se koupou rozlitém.
A když vánek na hladinu sletí
křídlem neviděným, bez peří,
mžikem smyje obraz nebes dětí,
vlnky vysvobodí ze zakletí,
celé moře jimi rozčeří.
Jak se jimi celá pláně kmitá,
jak svit slunce v nich si pohrává!
Zdá se, elektřina v moři skrytá
tisícerou jiskrou z hlubin svitá,
která, sotva shasla, povstává...
24
Žlutá plachta nyní zahořela
za uzounkým poloostrovem,
v jižním slunci září zlatoskvělá,
jiná za ní v zápětí se bělá –
rybáři to plují za lovem.
A teď, kde se vzali, ptáci vzlétli
nad plachetky, bílí rackové,
doplňují obraz jihu světlý –
s člověkem se v dálce moře střetli,
téhož lovu různí sokové.
Rackové i bárky znikají mi,
bloudím okem dále po pláni;
drobný ostrov zraky zjasněnými
stihám, jiný dlouhotáhlý, přímý,
k jinýma dál mne touha pohání.
V mlhavé až dálce na obzoru
cosi zřím jak mráčků řetězy;
modravou tam rozeznávám horu:
také země, sídlo lidských tvorů,
ale k jihu – moře bez mezí.
Bělolesklá, úzká čára přímá
odděluje nebe od vody;
černá tečka parníku tam dýmá,
očima k ní bloudím vznícenýma –
pro jaké si pluje příhody?
25
Příhody? Ach, také já měl mnohou,
měl jsem, vzpomínám, i úzkosti...
Vzpomínka však prchá lehkou nohou –
zde jsem modrou jižní pod oblohou,
duch se ztrácí v moře velkosti...
Bolest hořké dávala mi věno,
vzpomínám, snad ještě bolí... Aj!
Vánek ztichl – jaká s mořem změna!
Přede mnou tu leží rozjasněná,
modrá, nekonečná moře báj!...
26
ZÁTOKA SV. KRISTOFORA.
My na moře jsme v bárce vypluli si
a silné přepadlo nás scirocco;
pojednou zpochmurněly moře rysy,
vln hřbety zdvihaly se vysoko,
jak nad lodicí za dob Krista kdysi.
Ó, kde jsi, klidná míru zátoko!
Kde’s, tiché moře, sotva rozčeřené,
kdy vítr s plachtou lehce pohrával,
kdy po hladině v safír proměněné
čár moře do dálky nás jasné zval!
Teď vichr divě po vlnách nás žene,
za vlnou vlna mocný zdvihá val.
Teď ruka plachtu rychle k větru řídí
a po pobřeží spásy pátrá zrak,
hned trčí bárka k nebi vzhůru přídí,
hned zádí pozvedá se do oblak –
vln hříčkou jesti člun, tré na něm lidí,
a pták se nad ním vznáší bouřlivák.
27
Ach, tam se v slunci břehy zelenají,
nuž rychle, lodi, za tím obrazem!
Jak vábně se k nám z dálky usmívají!
Jsou jako roucha panenského lem,
jak půda, na níž rajské plody zrají,
jak Israele zaslíbená zem!
Jen ještě černé toto za úskalí
a už jsme jako kdesi za světem:
vln hřbety zpěněné se mimo valí,
nás vichr míjí rychlým přeletem –
a loďce naší přístav kyne malý,
věnčený břehů jižním rozkvětem.
Jak všehomocný proutek čaroděje
by přenesl nás v říši pohádky:
sem slunce jasné s oblohy se směje,
zde po vichřici není památky,
zde erik zkvetlých sněžné nad závěje
plod stromu jahod hoří přesladký.
Zde silnou vůní háje z myrtí voní
a květy fialových rozmarin,
zde nad lentišek pinie se kloní,
zde narcis, cyklamy zvou do houštin,
zde motýli se duhobarví honí –
ó, duším umdleným tu kyne stín!
28
Ó, tichá zátoko, buď pozdravena!
Snad zde je místo, kam jsme mířili,
kam vodila nás ve snech touhy změna,
když cestami jsme žití bloudili,
kde spočnem dítě mé, i já, i žena
a žíti budem sladkost idylly!...
29
PODLETNÍ VEČER.
Na nebi beránci rozptýlení
v západním slunci se pasou,
na moři poslední úsměv denní,
vlnka si pohrává řasou.
Moře jak stříbrná deska hladké
do dálky leskne se bíle –
po břehu Tušení chodí sladké,
čeká, co příští dá chvíle.
Olivy ze sadu silně voní,
roháči letí sem z doubí,
cikada z cypřiše kdesi zvoní –
Tušení chvěje se v hloubi.
Dech ňadra neklidná náhle tají
a zas se bouřlivě vlní –
slavičí tóny sem zaznívají,
ovzduší jásáním plní.
Náruč se otvírá, pojď, ó Psyché,
sevři mne v ramena měkká –
pojď, duše, poplujem v moře tiché,
loďka nás u břehu čeká!
30
Hvězdy kol do moře napadají,
měsíc už z hladiny vzrůstá –
omládlá srdce se lásce vzdají,
v polibku najdou se ústa.
Pojď, duše, plno je lásky všude,
bude jak za doby mládí –
vše zas jak za oněch časů bude,
kdy jsme se začli mít rádi!
31
OSTRŮVEK.
SVÉ DCERUŠCE.
Ostrůvek malý jako dlaň,
zelený na modrém moři.
„Přistaňme, otče, vstupme naň,“
děcko mé žádostí hoří.
Vesluji k břehu, řídím loď
k oblouku zátoky mělké –
na břehu jsme již, děcko, choť,
života poklady velké.
Před námi dítě, vzadu my
stoupáme skalními schody,
chvílemi dole zašumí
o břehy blankytné vody.
Po malé chvíli nahoře
dítě mé zatlesklo v dlaně:
na skrovné jsme tu prostoře
uprostřed modravé pláně.
V okamžik oko obletí
obrysy ostrova kolem,
malého zázraku pro děti,
s chatrčí na cípu holém.
32
Pustá je, zříme průlinkou,
pán přijde za doby lovu –
nízká, že ručkou malinkou
děcko mé dosáhne krovu.
Není tu stromů, tráva jen
vrch kryje mořské té hory –
černavé ovce v noc i den
jsou jenom jejími tvory...
„Jsme tady jako Robinson,“
dítě již báseň si snuje...
Ach, slyším z dálky mládí zvon
a duše za ním již pluje.
Se ženou v tichém souznění
pobíhám v dítěte stopách,
poslouchám jeho blouznění
o palmách, o antilopách.
Drobounké hledám zátoky
v záhybech pobřežní skály,
dívám se v blankyt hluboký,
loď hledám v modravé dáli.
S děckem a ženou před chatou
usedám v rozveselení,
chleba a fíky v bohatou
hostinu nám se zde mění...
33
Snad je to ostrov Mladosti,
na nějž jsem divem se vrátil –
ještě mne jednou pohostí,
když se můj den byl už zkrátil!
Ostrůvek malý jako dlaň
bylo to vzdálené mládí –
pro velké štěstí zpátky naň
vrátili bychom se rádi!...
34
PÍSEŇ STRÁŽCE MAJÁKU.
Prostřed moře v slunojase
drobná výspa zelená se;
na ní věž se k nebi tyčí,
ne však hrdý chrám:
místo něho chata drobná,
prostá, šedá, neozdobná
jako hnízdo vlaštovičí –
já v ní bydlím sám.
Zahradu jsem štípil u ní,
víno zrá mi na výsluní,
pro můj žernov kukuřice
v poli žloutne klas,
ryb a jiných tvorů vlny
počet mají nesčíslný –
rcete, králové, kdo více
bohatství má z nás?
Od jitra až do večera
objímá mne krása sterá,
družkou moře odaliska,
slunce jest mi druh –
35
a když na západě shasne,
vznítím věže světlo jasné,
nad peřeje, nad skaliska
šířím světla kruh.
Není tady lidských šelem,
nikdo mi zde nepřítelem,
nikdo mne zde prostřed moře
nemá nerad, rád –
i když v moři bouř se zvedne,
tvář má proto nepobledne,
srdce neschvátí mi hoře:
bouře pták – můj brat.
Jen se o ty pozachvěji,
kdož tou nocí bouřnou spějí
na plavidle křehkém, bledí,
úzkost ve zraku –
blaží mne však pomyšlení,
s vlnami že v zápolení
jako k hvězdě spásy hledí
k mému majáku.
36
SÁM!
Na příhodu dávnou vzpomínám si:
mlád jsem byl a ve svět plul jsem kamsi,
touhy hlas mne stále k předu hnal –
za mnou známé, vpředu břehy cizí,
za mnou smutek, vpředu radost ryzí
touhy cit mně zjevit sliboval.
V tom náš parník počal plouti líně,
až pak stanul. Uvíz’ na mělčině –
slunce chýlilo se na západ.
S kotvou podál pluli na hlubinu,
stroje, lidé v horlivém jsou činu –
marno všecko. Můžem jíti spatspat.
Zatím setmělo se, večer přišel.
Na východě plný měsíc vyšel,
bledé světlo vylil na vody.
Co se jiní klidně k spánku kladli,
smuten opřel jsem se o zábradlí,
rozrušen tou hříčkou náhody.
Co má matka doma? sestry? bratří?
Zdali kdo z nich za mnou v dálku patří?
Zdali ta, jež mi je souzena,
37
nežli na svém dívčím loži sdřímne,
zrakem duše v dálce vyhlíží mne? –
Marně ptát se – mlčí ozvěna.
Zachvátil mne smutek osamění,
chtěl jsem mít, co není, není, není,
chtěl jsem jiskře zprávu svěřiti –
marno všecko! Na spící zde lodi
noha má jen nepokojně chodí,
zprávy mé ni vítr nechytí...
V dálce utonul jsem myšlenkami,
duch můj v luny svitu nad vodami
jako ptáci za dne polétal.
Náhle, jak by spadla snění stěna,
vzbudila mne prudká citů změna –
v duši mé cit nepoznaný vstal.
Svazky se světem jsou zpřetrhány,
který dosud pro mne měl jen rány,
hořké podával mi ovoce!
Radost nesmírná mne zachvátila
ze samoty, jež mne obklopila –
a já smál se, smál se divoce!
38
VLAŠTOVKY U MOŘE.
Na pobřeží moře pod lentišky
dýchaje myrt vůni blažen sním,
co zřím v dálku, do šíře i výšky,
vše nazývám svojím královstvím.
Volno jest mi jako racku v letu,
průzračný mne vábí, čistý vzduchvzduch,
na perutech jásavého vznětu
v dálky moře odlétá můj duch.
Ve slunci se ptákem koupá, hřeje
nad hlubokou modří Jadranu,
jásavě a divoce se směje,
cítě v sobě sílu titanů.
Parník v dálce dýmá – za ním! za ním!
Pluje k jihu ve žhavější svit,
pluje k bílým, rozžhaveným pláním,
pluje k břehům sfing a pyramid!
Rozradostněn duch můj letí, letí,
ale náhle vázne jeho let:
čímsi slábne jeho křídel vzpětí,
cos jej z dálky zavolalo zpět...
39
Tolik síly cítil v sobě obří,
k rovníku jej nesl touhy chvat –
náhle malí tvorečkové dobří
stačili jej nazpět zavolat.
Hle, kol skal, kde příboje se pění,
drobných ptáků houfec polétá –
vlaštovice v známém švitoření
snad se navracejí ze světa.
Snad mé vlasti nesou pozdrav jara,
snad se navracejí do mých Čech
vyhledat si hnízda svoje stará
pod záštitou šindelových střech!...
Kde jsi, ducha obří, vzpurná sílo?
V dál tě nesla perutperuť orlova –
v tom tě drobné ptáče roztoužilo
po návratu k prahu domova...
40
II.
[41]
PÍSEŇ MOŘE.
Bouřím, šumím, laskám se a šplíchám,
břehy bičuji i omývám,
od pólu až k pólu hřmím a dýchám
v pozdrav ledům, sosnám, olivám;
s družkou oblohou se temně chmuřím
po obzor až mračen ku cimbuřím,
s ní se blankytově usmívám.
Bílé obláčky i šedé mraky
v širé hladině své zrcadlím,
nočních nebes nespočetné zraky;
sluncem do žhava se rozpálím,
zruměním se v zory usmívání
a sloup stříbra vzroste v mojí pláni
svitem luny tajemným a mdlým.
Miliony tvorů v hloubi rodím,
bezpočet jich ve mně umírá;
chůvou jsem i hrobem lidským lodím,
smrt i život hloub má zavírá;
ostrovy i země vznáším ze dna,
jindy mizí horstva nepřehledná
v propast moji, krůpěj vesmíra.
43
Vše se mění: země pláň i hory,
kresba pobřeží i tvorů rys,
z lesů kapradin jsou zítra bory,
mořským dnem jest hrdá Atlantis –
jenom já zde bouřím, šumím, šplíchám,
od pólu až k pólu hřmím a dýchám
stejně jako za pravěku kdys.
44
MOTÝLI.
Jako louka neobsáhlá
tichý Jadran zelená se –
za loďkou loď v slunci táhla
po té nekonečné kráse.
Bílých plachet bárky drobné
po moři se vyrojily –
po louce jak kvítím zdobné
motýlů roj sněhobílý.
Jako sněžní běláskové
míhají se v slunce svitu,
jako tvor, jenž motýl slove,
v pláni smaragdové sní tu...
Člověk zrobil je a řídí,
jako bělásky taj žití –
v plachtě, kterou rozpial, vidí
křídlo v moře vlnobití.
Zdá se perutí mu valnou,
kterou drží pevná rahna,
45
s níž on změří pláni dálnou,
prostor velký, léta drahná.
Zdá se perutí mu širou,
pod níž roste jeho duši
větší ještě, silná vírou,
vše že dosáhne, co tuší.
Křídla rostou jeho snění:
v moře hlubiny se noří,
vzlétnout chce, kde světlo denní,
nová kde se slunce tvoří...
Z dálky jej i jeho snění
skrývá obraz plachty bílý –
a ten mému oku není
větším křídla nad motýlí.
Vždyť i vlny mizí zraku,
které mohou na dno moře
strhnout plavce s jeho vraku,
ztopit jeho sny i hoře...
A přec mocná touha rve mne
brázdit moře všemi směry,
dálky měřit přetajemné
pod tím křídlem efeméry!
46
Ať jak bílý motýl zhynu –
vlny moře směl jsem čeřit,
v bezdno sáhnout veslem činu,
věčnost křídlem ducha měřit!
47
HVĚZDY NA MOŘI.
Tak ticho, bílý srpek slabě šeří,
hvězd na hlubokém nebi rozseto,
náš spící parník sotva moře čeří –
a noc mne volá: Vzhůru, poeto!
Spát za té nádhery by bylo hříchem
a těsná kobka by mne dusila –
zde na palubě, zahalená tichem,
mne noc obejme v náruč spanilá.
Noc, jaké není za života dáno
zřít spoutanému synu pevniny –
chci v jejím objetí zde vyčkat ráno,
chci dočkat se zde jitra hodiny.
Co hvězd je nahoře a co jich v moři!
Vůz, Orion i Váhy tam i tu
a mléčná dráha bílý prsten tvoří,
pln tajemného věčna přísvitu.
A když tak hledím v obraz nekonečný,
v ráz moře hladina mně zmizela:
zřím, nahoře a dole prostor věčný
jak objímá mne, koule přeskvělá.
48
Jen hvězdy září nahoře i dole,
až tam, kde dříve obzoru byl kruh –
jsem v mléčné dráhy nezměřeném kole
a nekonečný prostor jest můj druh!
Sen velký dal mi křídla obrovitá,
věčnosti bezdno se mi otvírá:
jsem hvězda, sester kruh mne zevšad vítá
a já jsem ze všech středem vesmíra!
49
ŽIVOT NA DNĚ.
Veslo bárku líně popohání
po hladině jako z atlasu –
oko bezděky se k vodě sklání,
zvábilo je moře prosvitání,
jímž se dívám na dno v úžasu.
Jaký svět tam v hloubi zelenavé,
jaký život v divném přísvitu!
Křoviny tam tmavé jsou i plavé,
místo ptáků rybky zříš tam hravé,
místo hmyzů divnou ulitu.
Louky jsou tam, není však v nich jasu,
a když mníš, tu přece rudý květ –
náhle roztřepí se ve sto vlasů,
a když veslem sáhneš k němu v žasu,
v rudé poupě zas se stáhne zpět.
Šedý kámen, mníš, tam trčí ze dna –
náhle jako ústa široká
rozevřel se... z četných záhad jedna,
jichž tu zírá řada nepřehledná
na tě vzhůru z moře hluboka.
50
Květ je tvor a rostlina je kámen,
v kameni jest mocný žití ruch –
marně voláš, kouzly těmi zmámen.
Pohyb zříš jen chapadel a ramen –
odpovědi nechytí tvůj sluch...
Jako když se zrak tvůj v bezdno noří
nebeského moře za noci:
v život, který plane tam a hoří,
běloskvělá souhvězdí tam tvoří –
marně voláš ve své bezmoci.
Velké světy tiše se tam šinou
pro sluch lidský němy, bez hlasu –
jako efeméry, které plynou,
plazí se a trčí pod hlubinou,
mlčí ke tvým slovům úžasu...
Ale nechtěj slyšet lidským uchem,
v snění zapomeň, žes lidský tvor –
budeš schvácen zázraků těch ruchem,
uslyšíš pak duše jemným sluchem
hvězd i mořských hvězdic rozhovor.
Uslyšíš v něm známé větrů vání,
příbojů i lesů šumění,
vyhynulých tvorů zahýkání,
úprk věků po života pláni,
budoucnosti temné dunění.
51
Bude řeč to nezměřené síly,
v níž ty sám jsi hláskou jedinou –
proudy její, v něž se hlásky slily,
z bezdna věčnosti, v níž povždy žily,
do věčnosti příští poplynou...
52
OSTROV SUSAK.
Na ostrově přepodivném noha stanula.
Myslíš, že jdeš pevnou zemí, skály všude kolem,
jejichž bok i vrchol člověk pokryl vinným polem,
při němž kol se místo plotu třtina vzepnula –
zatím, blíže přihlédneš-li, vše jest mámení:
úvozem jdeš skalinatým, oku tvému zdá se,
zatím skála pod tvým prstem lehce rozpadá se,
lehounký stisk dlaně kámen v písek promění.
Hora pod mořem se kryje, na ní nahoře
vše jest písek přehebounký, věky nanesený –
kdyby vlnu hroznou přines’ živel rozbouřený,
smete ostrov s městem, lidmi s hory do moře.
Jako lidský život je ten ostrov daleký:
na písku v něm člověk staví dědiny a hrady,
vinice si na něm štípí, smokví, oliv sady –
až pak písek, člověk v moři zmizí na věky.
Věčné moře život vzneslo, písku skaliny,
na slunci se hřát mu dává, odíti se květem,
vydat sladké hrozny révy, v nichž to kypí vznětem –
věčné moře zas jej stopí ve své hlubiny...
53
STÍN.
Pod lesíkem piniovým
na zátoce jaká změna!
Skvěla se vždy kouzlem novým –
teď je náhle zasmušena.
Oblaku stín nepad’ na ni,
modrá jest, jak byla včera –
přec jako by znenadání,
záduma ji kryla šerá.
Dým se nad ní hustý plouží,
černý, pekla stínů plný –
vím již, co tě, moře, souží,
co tvé zkormoutilo vlny!
Tělesa, hle, černých lodí,
jako vojsko sšikovaná,
čistou tvojí vodou brodí,
nikým ždaná, nečekaná.
Obpíná je pancéř tuhý,
z boku míří jícen děla,
z přídě jeden, z týlu druhý –
flotilla sem pluje ztmělá.
54
Slunce marně kouzlí svity
na zátoce v horském věnci –
stín ji zakryl obrovitý
nad černými obrněnci.
V dým, jenž z komínů se valí,
hrozná postava se snoubí –
mrakem černým v šíř i v dáli
peruť rozpial přízrak zhouby...
55
KORÁBY.
Modř hluboká, jež barvou Jadranu jeje,
se proměnila v barvu ocele,
od jihu vítr nepříznivý duje
a nebem honí mraky setmělé.
O skaliska se vlny rozbíjejí,
zpěněné šumí vzhůru po břehu –
i na moři se bílou pěnou skvějí,
sciroccem poháněny do běhu.
Kde ve slunci se skvěly plachty člunů,
tam dnes jen bělají se skvrny pěn –
dnes vítr ladí melancholje strunu,
jíž dchne i obraz moře beze změn.
Zrak marně k horizontu upíná se,
dnes nedýmá ni v dálce paroloď –
jen moře leží tu v své chmurné kráse,
jen oblohu zříš nad ním, jeho choť.
Tě jímá nekonečno, píseň moře,
že ztrácíš míru pro dálku i čas,
56
jen zříš, jak vítr tmavou pláni oře,
jen příboj slyšíš hučet zas a zas...
Tak minula, ó nevím, jaká chvíle,
když tam, kde zahýbá se skalní břeh,
se vynořily velké plachty bílé,
že obrazem tím v prsou mřel mi dech.
Lod’ jedna majestátní, druhá, třetí,
tři na každé jsou mocné stožáry,
jak ptáci velikáni mořem letí
podivné jejich, dávné útvary.
Což obrátil se čas a letěl zpátky
až v dávno uplynulá staletí?
Což zanesl mne nazpět do pohádky,
jež jevívala v snách se dítěti?...
Hle, koráby se blíží, blíží zdlouha,
jich tvary že již oko poznává:
ten zdobí na okraji modrá prouha
a vpředu svaté Panny postava.
A na palubě – pravda to či zdání? –
muž v černém, dávném kroji jak by stál:
plášť černý, péro s baretu se sklání –
toť věru benátský je admirál!...
57
Širokým zrakem zírám na vidění:
Jsi stín? či jsme již stíny ty i já?...
V tom zachvělo mnou dávné písně znění:
sbor plavců zpívá „Santa Maria“...
58
ČERNÉ BÁRKY.
Kde slunce plálo po hladině moře
a měnilo ji v stříbrolesklý kov,
tam po západě, chmurný řetěz tvoře,
řad připlul bárek černých, smutných vdov.
Příšerně jejich černaly se dříky,
jen žluté plachty výše hořely –
jak tajily by mořské loupežníky,
již vydají se na břeh setmělý.
Tak jako připluly by z dávnověku,
jenž zdál se nám, že již se nevrátí –
a nyní ke břehům, hle, plným vděků,
se připlížili s šerem piráti.
Ó, skryjte se, kdo ukrýti se může,
čas navrátil se dávných pověstí:
své, muži, skryjte ženy, vábné růže –
na černých lodích pluje neštěstí...
59
LISTOPAD.
Zář slunce s vlnou pohrává si
a hřeje, svlékám svrchní šat;
vše vůkol plno letní krásy –
a u nás smutný listopad.
Zde blankyt leží v moře pláni
a s břehu myrty dýchají,
kam pozříš, všude plno zrání –
a u nás listy padají.
Tam doma smuten byl bych nyní,
stesk tísnil by mne přírody –
zde dýchám jihu dobrodiní
a v duši plno pohody.
Břeh neznámý mne dále vábí,
příbojů hra a proměna –
mně jest, jak zem ta spanilá by
jen pro mne byla určena.
Jak mne by pouze slunce plálo
a vavřín s myrtou voněly,
60
jak moře s břehy by si hrálo
jen pro mne v pěny úběli.
Však nejsem sám tu, kdosi jiný
tam opodál se vyhřívá –
dívka či žena, příboj stinný
kol čela se jí rozplývá.
Tvář mladá pod černými vlasy
jest bílá jako z mramoru,
horečný pohled v stínu řasy
zalétá v dálku k obzoru.
A celá bytost ozářena
jest jako světlem zásvětí –
snad v příští chvíli chorá žena
se v nekonečno rozletí...
Krok přitlumil jsem, břehem zpátky
jdu tiše s hlavou sklopenou –
jak všecko za okamžik krátký
je zasaženo proměnou!
Jak potemněly moře vody!
Oblak je náhle zhalil v šeř –
a teprv teď zřím, černé plody
že vavřín má i myrty keř.
61
I olivy plod v barvě smutku
mně ve chvíli té k nohám spad’ – –
Ta žena tam... Ach, vidím vskutku.vskutku,
že jest i tady listopad...
62
DIVNÁ LOĎ.
Měsíc na pláň moře lije světlo siné.
Jako duší těžký sen se mořem šine
podivná loď, černá, černé plachty na ní,
u kormidla v smutku černá sedí paní.
Vítr se ni nehne, vlny nerozčeří,
nad hladinou měsíc mrtvým světlem šeří,
plachty nevzedmuty s rahen smutně visí –
loď přec pluje, pluje divnou silou čísi.
Míjí břehy země, ostrovy i skály,
pluje beze zvuku v temnou noční dáli –
nic se nehne na ní, nezašplouchá veslo –
kde je křídlo větru, jež by v dál ji neslo?
Jen se zdá ti, luny svit jak na ni padá,
stínů že se na ni valná šeří řada:
řásná roucha černá všecky smutně halí,
tiše pohlížejí v moře černou dáli.
Nikdo nepohne se, nikdo neohlédne,
jak by ztrnulo vše mrazem v chvíli jedné...
Podivná loď, černá, černé plachty na ní –
u kormidla v smutku černá sedí paní...
63
KAPLE U MOŘE.
Cesta pokraj moře; dolů skály sestupují
širokými stupni, důstojnými moře prostoru,
které, když je větry z klidu vyruší a vzdují,
vystupuje po nich s kypěním a šumem nahoru
a kam nedostoupí, k cestě, k piniové aleji,
stříkne aspoň pěnou, tisícerou slanou krůpějí.
Jdu, tou cestou váben, až kde v moři končit zdá se;
skalní výběžek tam změněný směr břehu zakrývá,
na něm maják světla zeleného vypíná se –
před ním, dlouho skryta, z myrtí ve slunci se usmívá
kaple běloskvoucí: okna kruh jen v štítě, nad štítem
silvetusiluetu zříš zvonku nevysoké klenby průsvitem.
Podvečer sem ženy chodívají v černém rouše,
s růženci jdou v rukou, s polohlasnou na rtu modlitbou;
cílem jejich kaple bílá na výběžku souše,
poutnice v ní mizí při západu skrovnou pod krytbou.
Za nimi jsem vstoupil, ač mi zašla doba mystiky –
uvnitř ovanul mne dojem nečekaně veliký.
64
Divná svatyně to! Obraz matky Ježíšovy
skrovném na oltáři v šeru kaple málem přehlížíš –
zříš, jak plní stěny obraz mnohý starý, nový,
na nich místo světců lodi různých tvarů zříš,
na vzbouřeném moři míhají se stěžně, komíny,
pod každým z nich nápis: Ztroskotal se Anno Domini...
Člověk svému božstvu skrovný chrám tu vybudoval –
zatím valné moře vítěz vniklo kaple pod střechu;
člověk pod tím krovem památky svých žalů choval,
v božstvu, jež si vznesl, zbožně hledaje svou útěchu –
zatím v dějích lodí, které s lidmi klesly pod vody,
psal sem epopeji věčné, nekonečné přírody.
Moře na obrazech vlnami se prudce vzdýmá,
živel vody s větrem v obrovitém, velkém zápase,
z mračen proudy řinou, blýská se a – slyšíš – hřímá,
propast otvírá se, kde dřív hora vody zvedla se,
z ní zas jiná vstane jako velkolepá mohyla –
příroda si vzala, co kdys do života vzbudila...
Duch v tu epopeji kaple na stěnách se hrouží,
za šumění moře cítí náhle nad vše jasněji:
65
ženy, před svým božstvem jež se modlí zde a souží,
moře, jehož píseň tiše vniká sem či bouřněji,
i ti utonulí, nad nimiž se moře prostírá –
všecko, vše že věčnou částkou věčného jest Vesmíra...
66
V BÓŘE.
Žena, peruť má, se tiskne ke mně,
oba tulíme se v záhyb skály
nevelkého kusu pevné země,
jehož vlny dosud neservaly.
Na ostrova břehu tělo dvojí –
duch se vznáší, kde jsou živly v boji.
Divou mocí bóra přihnala se
z dálky siné od hor Velebitu,
moře proměnila v krátkém čase,
které nedávno zde, plné třpytutřpytu,
vábilo nás v bárce na svou pláni
a v ní ku snění a k milování.
Dnes, ó, jaká změna v širém moři!
Hladinu, jež tiše v slunci snila,
bóra přiletěvší od pohoří
v živé, divé horstvo rozbrázdila:
hora za horou se v dálku valí,
o břehy se tříští, o úskalí.
Tříštíc temné vody v bílou pěnu,
v divém jeku každá dokonává,
zlobný výkřik vrhá v skalní stěnu –
67
za ní jiný hřbet již v hrůze vstává,
vichrem vrhán zmaru do náručí,
tisíc jiných za ním řve a hučí.
Bóra nad vším neviděna letí,
bouří, burácí a v skalách hvízdá –
pod ní vlny, pěny v divé změti.
Divoká to na nich větru jízda
v bílém prachu vodním, v jeho šeru
jako v metelici na severu!
Příboj za příbojem v břehy bije;
rytmus jeho hrůzně velkých taktů,
hudba obrovité symfonie,
větru řev a mořských kataraktů
ku skále dvé přitlačuje lidí,
němých tím, co slyší a co vidí.
A co ti zde tisknou k sobě čela,
v obraz nesmírnosti zrakem, snem se hrouží –
jiná dvojice si vyletěla
nad ně, nad moře a vzduchem krouží,
v bouře vzteku nerušena pluje,
klidně oblouky své opisuje.
Dole moře pění se a zmítá,
vlny hučí s vichrem v hrozném boji –
skřekem jásavým boj živlů vítá
68
racek nad vlnami s družkou svojí,
s rozkoší, sám klidný, bez pohnutí,
nést se dává větru na peruti.
A dva lidé k ptákům pohlížejí,
ke skále se tisknou a druh k druhu,
za racky jich duše k výši spějí,
v bouři letí sledem jejich kruhů –
v touze zprvu, potom s odhodláním
pozdravují ptáky bouře řvaním:
Však i my, jichž duch se osvobodil,
v dávnověku k zemi připoutaný,
směle sáhl pro svůj vèčnývěčný podíl,
nad zemi se vznesl touhou štvaný –
však se také tělem jednou vznesem,
k vám se, ptáci, připojíme s plesem!
Nebudem jen bídní Ikarové,
kteří pádem v nic se rozbíjejí –
budem lidmi velké doby nové,
kteří v živlů zápasech se smějí,
s loďkou rozloučí se, s šedou hrudou,
s racky v rozkoši se vznášet budubudou!
69
REGINA COELl.
Tři dni a noci tři již hrozná bouře zuří;
vln síla na moři vždy výš a výš se věží,
víc hučí scirocco, víc obloha se chmuří,
a pěna příbojů dál stříká na pobřeží,
kde dům náš leží.
Ta klidná zátoka, jež samotu mi dala,
kde s ženou, pískletem jsem skryl se v unavení,
jež v malé okno nám se snivě usmívala –
teď v stálém varu jest a stále jen se pění,
a bouři konce není!
A moře modrá pláň, teď tmavě olivová,
dřív rovna zrcadlu, je rozbrázděna celá –
pluh vichru zoral ji a oře stále znova,
až po kraj obzoru jde každá brázda smělá,
jíž hřbet se bělá.
A hukot příbojů zní v dlouhých intervallech
jak chorál mohutný, jejž vichr doprovází –
svou hrůznou velebou třem lidem duše zaleh’,
sen v noci béře jim, a sotva jitro vzchází,
zní z moře beze hrází.
70
Až čtvrtá hrozná noc když zpola uplynula,
když cymbál půlnoční zněl ve zbystřené uši –
jak náhle podťata moc vichru ochabnula
a příboj slábnoucí když hřměl jen v noční hluši,
sen objal duši.
Když ráno povstalo, my k moři vydali se;
je vzduto ještě sic a z temna pobručuje
jak šelma po skoku, též obzor ještě tmí se,
však tu tam ve mracích již modro prozařuje,
a vítr sotva duje.
Leč na pobřeží, hle, co stop tu bouře dlouhé!
Hráz vzaly příboje, balvany rozmetaly,
jak drobné oblázky by jen to byly pouhé –
a mezi kamením tvor mořský velký, malý
i na úskalí.
Dál, dále po břehu nás bouře stopy vedou:
zde divné chaluhy, tam sepie kost bílá,
zde rosol medusy, tam škebli zříme šedou –
jak ptáče sletuje k těm divům dcerka milá,
náš vzlet i naše síla.
Teď břeh se zahýbá dál za skalinu náhle –
a když jsme obešli, v ráz uvázli jsme v kroku:
tam mezi skalisky tkví lodi tělo táhlé,
jak člověk raněný jest položeno k boku,
že mží se v oku.
71
Jak orel sražený zde leží bez pohnutí;
tři mocné stožáry se šikmo vzhůru tyčí,
však plachty – perutě – se nehnou v zavinutí...
Je zmaru obraz to, že vylíčit se příčí...
A racek shora křičí...
Loď hrdá, uvyklá plout napříč oceánu,
jíž v cestu dalekou se jiné hvězdy skvěly,
zde leží bez vlády, smrtelnou v boku ránu,
příď k nebi vztyčenou – a na ní nápis v běli:
Regina coeli.
Jak zavražděného to hořký úsměv na rtu!...
Jak Nebes Královna se mořem nesla včera
loď pyšná, nádherná, než osud zvrátil kartu.
Sem vlna přihnala ji v noc neb za večera –
a byla bídy dcera...
Po lanech šplhají teď k rahnům námořníci,
jí plachty odejmou i stěžně, náklad celý –
když v noci za bouře a ve tmách, ve vichřici
v své bídě, v úzkosti nadarmo píseň pěli:
„Regina coeli...“
A když pak příští noc bouř ztichlá vstala znova
a chorál příbojů nám spánek plašil s čela,
když vlnu slyšeli jsme bíti do ostrova –
nás jedna myšlenka až v den se nespouštěla:
co loď tam osamělá!
72
A sotva svitl den a bouře ztichla málo,
my spěšným pochodem se k lodi navraceli –
však marně: trosek jen se něco v moři kolébalo,
a s jedné – litery se ironicky skvěly:
Regina coeli...
73
HROB V MOŘI.
PAMÁTCE BENEŠE KNÜPFERA.
Velký parník brázdí vlny na Jadranu,
s temným hukotem se točí lodní šroub,
pohání nás napříč na italskou stranu.
Zamyšlen se dívám v modrou moře hloub.
Snad to týž je koráb, jehož na palubě
krajan můj se díval v bouřeplnou noc,
když se život dotkl duše jeho hrubě
a on v živlu moře hledal odpomoc.
Snad to táž jsou místa, kde se malíř moře
na vždy zasnoubil s ním v jeho vzkypění,
na dně jeho stopil neznámé své hoře,
snivou duši svou i svoje umění.
Věděl, vlny že se povrchem jen honí,
divá bouř že zuří jenom nahoře –
v malé hloubce dole ani stopy po ní,
nikdy nezasáhne dolů do moře.
Závisti tam není, záští ani zloby;
kdo tam na dně leží, mír má na vždycky,
dnes i zítra, stále, po vše příští doby
klidně snít tu může sen svůj antický.
74
Klidně on tam leží na dně v modré hloubi,
kolem z řas a chaluh divné zahrady –
nad ním ve vlnách se triton s nymfou snoubí,
s pěnami si v smíchu hrají najady.
Dnes je hladina tam, slunce svit hrá po ní,
zítra moře šumí zpěv svůj odvěký,
jindy v divé bouři vlny tam se honí –
vše to jemu dole sen je daleký.
On zde blažen leží v hloubce zelenavé,
míjí den, i léta dlouhá pominou –
v moři, jež mu dalo radosti kdys pravé,
on se zvolna stane mořskou travinou.
On se ponenáhlu částkou moře stává,
v němž měl za života ryzí radosti,
s ním se modrá, září, vlnou na něm vstává,
zpívá jeho velkou píseň věčnosti...
A když člověk, jenž se pod osudem shýbá,
zoufání své vlnám moře poručí –
on, část moře nyní, soucitně jej zlíbá,
uzavře jej ve své vlídné náruči...
75
VZDÁLENÁ BOUŘE.
Na ostrově v stínu oliv
tichá leží moje víska.
Koutek u moře si zvoliv
zvím, jak nad zemí se blýská.
Zde jen obláčkové plynou
jako z chatek bílé kouře –
ale v dálce nad pevninou
černá stahuje se bouře.
Zde ta výspa v jižním žáru
bezstarostně, sladce dřímá –
tam jsou mračna divných tvarů,
a z nich ze hluboka hřímá...
Tak mi jest, jak bych se díval
v osudy své kdesi z dáli:
zaléhá je černý příval,
hromy bijí, blesky pálí.
Zdá se mi, že takto budem
na svůj život pohlížeti
jednou po západu rudém
z výspy míru, ze zásvětí. .zásvětí...
76