NAD MOŘEM.

NAD MOŘEM. (Na Komorčaru.)
Na lesíka kraji pod pinií nad zátokou sedám vysoko – dole kdesi vlny o břeh bijí, slyším jejich táhlou melodii, před sebou mám krásu pro oko. Před sebou mám celé nebe v moři, jenom s hlubším ještě blankytem; bílé obláčky se v hloubi tvoří, mlžní ptáci, beránci i oři v blankytu se koupou rozlitém. A když vánek na hladinu sletí křídlem neviděným, bez peří, mžikem smyje obraz nebes dětí, vlnky vysvobodí ze zakletí, celé moře jimi rozčeří. Jak se jimi celá pláně kmitá, jak svit slunce v nich si pohrává! Zdá se, elektřina v moři skrytá tisícerou jiskrou z hlubin svitá, která, sotva shasla, povstává... 24 Žlutá plachta nyní zahořela za uzounkým poloostrovem, v jižním slunci září zlatoskvělá, jiná za ní v zápětí se bělá – rybáři to plují za lovem. A teď, kde se vzali, ptáci vzlétli nad plachetky, bílí rackové, doplňují obraz jihu světlý – s člověkem se v dálce moře střetli, téhož lovu různí sokové. Rackové i bárky znikají mi, bloudím okem dále po pláni; drobný ostrov zraky zjasněnými stihám, jiný dlouhotáhlý, přímý, k jinýma dál mne touha pohání. V mlhavé až dálce na obzoru cosi zřím jak mráčků řetězy; modravou tam rozeznávám horu: také země, sídlo lidských tvorů, ale k jihu – moře bez mezí. Bělolesklá, úzká čára přímá odděluje nebe od vody; černá tečka parníku tam dýmá, očima k ní bloudím vznícenýma – pro jaké si pluje příhody? 25 Příhody? Ach, také já měl mnohou, měl jsem, vzpomínám, i úzkosti... Vzpomínka však prchá lehkou nohou – zde jsem modrou jižní pod oblohou, duch se ztrácí v moře velkosti... Bolest hořké dávala mi věno, vzpomínám, snad ještě bolí... Aj! Vánek ztichl – jaká s mořem změna! Přede mnou tu leží rozjasněná, modrá, nekonečná moře báj!... 26