LISTOPAD.

LISTOPAD.
Zář slunce s vlnou pohrává si a hřeje, svlékám svrchní šat; vše vůkol plno letní krásy – a u nás smutný listopad. Zde blankyt leží v moře pláni a s břehu myrty dýchají, kam pozříš, všude plno zrání – a u nás listy padají. Tam doma smuten byl bych nyní, stesk tísnil by mne přírody – zde dýchám jihu dobrodiní a v duši plno pohody. Břeh neznámý mne dále vábí, příbojů hra a proměna – mně jest, jak zem ta spanilá by jen pro mne byla určena. Jak mne by pouze slunce plálo a vavřín s myrtou voněly, 60 jak moře s břehy by si hrálo jen pro mne v pěny úběli. Však nejsem sám tu, kdosi jiný tam opodál se vyhřívá – dívka či žena, příboj stinný kol čela se jí rozplývá. Tvář mladá pod černými vlasy jest bílá jako z mramoru, horečný pohled v stínu řasy zalétá v dálku k obzoru. A celá bytost ozářena jest jako světlem zásvětí – snad v příští chvíli chorá žena se v nekonečno rozletí... Krok přitlumil jsem, břehem zpátky jdu tiše s hlavou sklopenou – jak všecko za okamžik krátký je zasaženo proměnou! Jak potemněly moře vody! Oblak je náhle zhalil v šeř – a teprv teď zřím, černé plody že vavřín má i myrty keř. 61 I olivy plod v barvě smutku mně ve chvíli té k nohám spad’ – – Ta žena tam... Ach, vidím vskutku.vskutku, že jest i tady listopad... 62