OSTROV SUSAK.

Jan Rokyta

OSTROV SUSAK.
Na ostrově přepodivném noha stanula. Myslíš, že jdeš pevnou zemí, skály všude kolem, jejichž bok i vrchol člověk pokryl vinným polem, při němž kol se místo plotu třtina vzepnula – zatím, blíže přihlédneš-li, vše jest mámení: úvozem jdeš skalinatým, oku tvému zdá se, zatím skála pod tvým prstem lehce rozpadá se, lehounký stisk dlaně kámen v písek promění. Hora pod mořem se kryje, na ní nahoře vše jest písek přehebounký, věky nanesený – kdyby vlnu hroznou přines’ živel rozbouřený, smete ostrov s městem, lidmi s hory do moře. Jako lidský život je ten ostrov daleký: na písku v něm člověk staví dědiny a hrady, vinice si na něm štípí, smokví, oliv sady – až pak písek, člověk v moři zmizí na věky. Věčné moře život vzneslo, písku skaliny, na slunci se hřát mu dává, odíti se květem, vydat sladké hrozny révy, v nichž to kypí vznětem – věčné moře zas jej stopí ve své hlubiny... 53