HROB V MOŘI.

HROB V MOŘI. PAMÁTCE BENEŠE KNÜPFERA.
Velký parník brázdí vlny na Jadranu, s temným hukotem se točí lodní šroub, pohání nás napříč na italskou stranu. Zamyšlen se dívám v modrou moře hloub. Snad to týž je koráb, jehož na palubě krajan můj se díval v bouřeplnou noc, když se život dotkl duše jeho hrubě a on v živlu moře hledal odpomoc. Snad to táž jsou místa, kde se malíř moře na vždy zasnoubil s ním v jeho vzkypění, na dně jeho stopil neznámé své hoře, snivou duši svou i svoje umění. Věděl, vlny že se povrchem jen honí, divá bouř že zuří jenom nahoře – v malé hloubce dole ani stopy po ní, nikdy nezasáhne dolů do moře. Závisti tam není, záští ani zloby; kdo tam na dně leží, mír má na vždycky, dnes i zítra, stále, po vše příští doby klidně snít tu může sen svůj antický. 74 Klidně on tam leží na dně v modré hloubi, kolem z řas a chaluh divné zahrady – nad ním ve vlnách se triton s nymfou snoubí, s pěnami si v smíchu hrají najady. Dnes je hladina tam, slunce svit hrá po ní, zítra moře šumí zpěv svůj odvěký, jindy v divé bouři vlny tam se honí – vše to jemu dole sen je daleký. On zde blažen leží v hloubce zelenavé, míjí den, i léta dlouhá pominou – v moři, jež mu dalo radosti kdys pravé, on se zvolna stane mořskou travinou. On se ponenáhlu částkou moře stává, v němž měl za života ryzí radosti, s ním se modrá, září, vlnou na něm vstává, zpívá jeho velkou píseň věčnosti... A když člověk, jenž se pod osudem shýbá, zoufání své vlnám moře poručí – on, část moře nyní, soucitně jej zlíbá, uzavře jej ve své vlídné náruči... 75