SÁM!

SÁM!
Na příhodu dávnou vzpomínám si: mlád jsem byl a ve svět plul jsem kamsi, touhy hlas mne stále k předu hnal – za mnou známé, vpředu břehy cizí, za mnou smutek, vpředu radost ryzí touhy cit mně zjevit sliboval. V tom náš parník počal plouti líně, až pak stanul. Uvíz’ na mělčině – slunce chýlilo se na západ. S kotvou podál pluli na hlubinu, stroje, lidé v horlivém jsou činu – marno všecko. Můžem jíti spatspat. Zatím setmělo se, večer přišel. Na východě plný měsíc vyšel, bledé světlo vylil na vody. Co se jiní klidně k spánku kladli, smuten opřel jsem se o zábradlí, rozrušen tou hříčkou náhody. Co má matka doma? sestry? bratří? Zdali kdo z nich za mnou v dálku patří? Zdali ta, jež mi je souzena, 37 nežli na svém dívčím loži sdřímne, zrakem duše v dálce vyhlíží mne? – Marně ptát se – mlčí ozvěna. Zachvátil mne smutek osamění, chtěl jsem mít, co není, není, není, chtěl jsem jiskře zprávu svěřiti – marno všecko! Na spící zde lodi noha má jen nepokojně chodí, zprávy mé ni vítr nechytí... V dálce utonul jsem myšlenkami, duch můj v luny svitu nad vodami jako ptáci za dne polétal. Náhle, jak by spadla snění stěna, vzbudila mne prudká citů změna – v duši mé cit nepoznaný vstal. Svazky se světem jsou zpřetrhány, který dosud pro mne měl jen rány, hořké podával mi ovoce! Radost nesmírná mne zachvátila ze samoty, jež mne obklopila – a já smál se, smál se divoce! 38