STÍN.

STÍN.
Pod lesíkem piniovým na zátoce jaká změna! Skvěla se vždy kouzlem novým – teď je náhle zasmušena. Oblaku stín nepad’ na ni, modrá jest, jak byla včera – přec jako by znenadání, záduma ji kryla šerá. Dým se nad ní hustý plouží, černý, pekla stínů plný – vím již, co tě, moře, souží, co tvé zkormoutilo vlny! Tělesa, hle, černých lodí, jako vojsko sšikovaná, čistou tvojí vodou brodí, nikým ždaná, nečekaná. Obpíná je pancéř tuhý, z boku míří jícen děla, z přídě jeden, z týlu druhý – flotilla sem pluje ztmělá. 54 Slunce marně kouzlí svity na zátoce v horském věnci – stín ji zakryl obrovitý nad černými obrněnci. V dým, jenž z komínů se valí, hrozná postava se snoubí – mrakem černým v šíř i v dáli peruť rozpial přízrak zhouby... 55