PTÁK.

PTÁK.
Pták velký, všecek šedobílý a hákem zkřiveného zobu, nám nad parníkem táhle kvílí, jak volal by z nás koho k hrobu. Dým z komína se černý valí, šroub lodní pohání nás k předu – pták výše krouží vytrvalý, a my jsemjsme v jeho kruhů středu. Let pochmurný jest jeho křídel, jej vzduchem nesou bez pohnutí – marně se pachtí lodní hřídel: z těch kruhů není uniknutí... Děs jal mne. Chvátám do kajuty, kde žena hlídá květ náš malý... Ó, snad ten pták je los můj krutý: hlavička děcka mého pálí... Chrpová očka zamhouřena, rty počernalé, dech se krátí – nad chorým děckem pláče žena, že poklad svůj v té dálce ztratí. 19 Pěst zaťal jsem a vyběh’ zase zpět na palubu pomoc hledat – aj, v dálce vidím v slunojase zjev ostrova se z moře zvedat. Již také bárky odrazily a k parníku sem plují mocí – mně náhle zasvitlo v té chvíli, já věděl rychlé o pomoci. Zpět do kajuty, v náruč dítě a s družkou na palubu v chvatu – pak v bárku nuznou mezi sítě jsme usedli, jež přistála tu. A silná paže rybářova již loďku v moře popohnala – než na rty vrátila se slova, již k břehům plula loďka malá. A chmurný parník dýmal v dáli, stisk ruky zlé kde dech mi oužil – a pták, jemuž jsme utíkali, zlověstně dále nad ním kroužil... 20