HVĚZDY NA MOŘI.

HVĚZDY NA MOŘI.
Tak ticho, bílý srpek slabě šeří, hvězd na hlubokém nebi rozseto, náš spící parník sotva moře čeří – a noc mne volá: Vzhůru, poeto! Spát za té nádhery by bylo hříchem a těsná kobka by mne dusila – zde na palubě, zahalená tichem, mne noc obejme v náruč spanilá. Noc, jaké není za života dáno zřít spoutanému synu pevniny – chci v jejím objetí zde vyčkat ráno, chci dočkat se zde jitra hodiny. Co hvězd je nahoře a co jich v moři! Vůz, Orion i Váhy tam i tu a mléčná dráha bílý prsten tvoří, pln tajemného věčna přísvitu. A když tak hledím v obraz nekonečný, v ráz moře hladina mně zmizela: zřím, nahoře a dole prostor věčný jak objímá mne, koule přeskvělá. 48 Jen hvězdy září nahoře i dole, až tam, kde dříve obzoru byl kruh – jsem v mléčné dráhy nezměřeném kole a nekonečný prostor jest můj druh! Sen velký dal mi křídla obrovitá, věčnosti bezdno se mi otvírá: jsem hvězda, sester kruh mne zevšad vítá a já jsem ze všech středem vesmíra! 49