PLAVBA MEZI OSTROVY.

Jan Rokyta

PLAVBA MEZI OSTROVY.
Čarovné moře, čarovné břehy! Tolik tu slunce, tolik tu něhy, tolik tu krásy kolem a kol, srdce že blahem chví se a svírá, oko že lačně do dálek zírá, na moři stihá vlnu i dol! Za námi bílá mizejí města, démanty září parníku cesta, kolem nás modři hluboký tón – nad námi jižní nebe se výší, rackům je k letu svobodnou říší od jitra dne až po slunce skon. Ostrovů břehy vstávají táhlé, jak by je slovo kouzelné náhle vzývalo z klínu blankytných vod – ten ještě v slunci bíle se skvěje, jiný se blíž nám smaragdem směje, třetího z dálky jeví se bod. Ku břehům bílá města se tisknou, na chvíli zrakům v záři se blýsknou, cypřišů černý vyvstane stín, 13 píseň i zvonů zaletí k sluchu, tak jako pozdrav života ruchu – pak zas vše zmizí ve vody klín. A již zas jiný břeh vidíš blízký, vinice tmavé, bělounké vísky – bože, snad plujem v zlatý to věk! Vidíš těch stromů jablka zlatá, polibky slunce ohnivě vzňatá? Snad jsou to sady Hesperidek! 14