ZÁTOKA SV. KRISTOFORA.

ZÁTOKA SV. KRISTOFORA.
My na moře jsme v bárce vypluli si a silné přepadlo nás scirocco; pojednou zpochmurněly moře rysy, vln hřbety zdvihaly se vysoko, jak nad lodicí za dob Krista kdysi. Ó, kde jsi, klidná míru zátoko! Kde’s, tiché moře, sotva rozčeřené, kdy vítr s plachtou lehce pohrával, kdy po hladině v safír proměněné čár moře do dálky nás jasné zval! Teď vichr divě po vlnách nás žene, za vlnou vlna mocný zdvihá val. Teď ruka plachtu rychle k větru řídí a po pobřeží spásy pátrá zrak, hned trčí bárka k nebi vzhůru přídí, hned zádí pozvedá se do oblak – vln hříčkou jesti člun, tré na něm lidí, a pták se nad ním vznáší bouřlivák. 27 Ach, tam se v slunci břehy zelenají, nuž rychle, lodi, za tím obrazem! Jak vábně se k nám z dálky usmívají! Jsou jako roucha panenského lem, jak půda, na níž rajské plody zrají, jak Israele zaslíbená zem! Jen ještě černé toto za úskalí a už jsme jako kdesi za světem: vln hřbety zpěněné se mimo valí, nás vichr míjí rychlým přeletem – a loďce naší přístav kyne malý, věnčený břehů jižním rozkvětem. Jak všehomocný proutek čaroděje by přenesl nás v říši pohádky: sem slunce jasné s oblohy se směje, zde po vichřici není památky, zde erik zkvetlých sněžné nad závěje plod stromu jahod hoří přesladký. Zde silnou vůní háje z myrtí voní a květy fialových rozmarin, zde nad lentišek pinie se kloní, zde narcis, cyklamy zvou do houštin, zde motýli se duhobarví honí – ó, duším umdleným tu kyne stín! 28 Ó, tichá zátoko, buď pozdravena! Snad zde je místo, kam jsme mířili, kam vodila nás ve snech touhy změna, když cestami jsme žití bloudili, kde spočnem dítě mé, i já, i žena a žíti budem sladkost idylly!... 29