REGINA COELl.
Tři dni a noci tři již hrozná bouře zuří;
vln síla na moři vždy výš a výš se věží,
víc hučí scirocco, víc obloha se chmuří,
a pěna příbojů dál stříká na pobřeží,
kde dům náš leží.
Ta klidná zátoka, jež samotu mi dala,
kde s ženou, pískletem jsem skryl se v unavení,
jež v malé okno nám se snivě usmívala –
teď v stálém varu jest a stále jen se pění,
a bouři konce není!
A moře modrá pláň, teď tmavě olivová,
dřív rovna zrcadlu, je rozbrázděna celá –
pluh vichru zoral ji a oře stále znova,
až po kraj obzoru jde každá brázda smělá,
jíž hřbet se bělá.
A hukot příbojů zní v dlouhých intervallech
jak chorál mohutný, jejž vichr doprovází –
svou hrůznou velebou třem lidem duše zaleh’,
sen v noci béře jim, a sotva jitro vzchází,
zní z moře beze hrází.
70
Až čtvrtá hrozná noc když zpola uplynula,
když cymbál půlnoční zněl ve zbystřené uši –
jak náhle podťata moc vichru ochabnula
a příboj slábnoucí když hřměl jen v noční hluši,
sen objal duši.
Když ráno povstalo, my k moři vydali se;
je vzduto ještě sic a z temna pobručuje
jak šelma po skoku, též obzor ještě tmí se,
však tu tam ve mracích již modro prozařuje,
a vítr sotva duje.
Leč na pobřeží, hle, co stop tu bouře dlouhé!
Hráz vzaly příboje, balvany rozmetaly,
jak drobné oblázky by jen to byly pouhé –
a mezi kamením tvor mořský velký, malý
i na úskalí.
Dál, dále po břehu nás bouře stopy vedou:
zde divné chaluhy, tam sepie kost bílá,
zde rosol medusy, tam škebli zříme šedou –
jak ptáče sletuje k těm divům dcerka milá,
náš vzlet i naše síla.
Teď břeh se zahýbá dál za skalinu náhle –
a když jsme obešli, v ráz uvázli jsme v kroku:
tam mezi skalisky tkví lodi tělo táhlé,
jak člověk raněný jest položeno k boku,
že mží se v oku.
71
Jak orel sražený zde leží bez pohnutí;
tři mocné stožáry se šikmo vzhůru tyčí,
však plachty – perutě – se nehnou v zavinutí...
Je zmaru obraz to, že vylíčit se příčí...
A racek shora křičí...
Loď hrdá, uvyklá plout napříč oceánu,
jíž v cestu dalekou se jiné hvězdy skvěly,
zde leží bez vlády, smrtelnou v boku ránu,
příď k nebi vztyčenou – a na ní nápis v běli:
Regina coeli.
Jak zavražděného to hořký úsměv na rtu!...
Jak Nebes Královna se mořem nesla včera
loď pyšná, nádherná, než osud zvrátil kartu.
Sem vlna přihnala ji v noc neb za večera –
a byla bídy dcera...
Po lanech šplhají teď k rahnům námořníci,
jí plachty odejmou i stěžně, náklad celý –
když v noci za bouře a ve tmách, ve vichřici
v své bídě, v úzkosti nadarmo píseň pěli:
„Regina coeli...“
A když pak příští noc bouř ztichlá vstala znova
a chorál příbojů nám spánek plašil s čela,
když vlnu slyšeli jsme bíti do ostrova –
nás jedna myšlenka až v den se nespouštěla:
co loď tam osamělá!
72
A sotva svitl den a bouře ztichla málo,
my spěšným pochodem se k lodi navraceli –
však marně: trosek jen se něco v moři kolébalo,
a s jedné – litery se ironicky skvěly:
Regina coeli...
73