OSTRŮVEK.

OSTRŮVEK. SVÉ DCERUŠCE.
Ostrůvek malý jako dlaň, zelený na modrém moři. „Přistaňme, otče, vstupme naň,“ děcko mé žádostí hoří. Vesluji k břehu, řídím loď k oblouku zátoky mělké – na břehu jsme již, děcko, choť, života poklady velké. Před námi dítě, vzadu my stoupáme skalními schody, chvílemi dole zašumí o břehy blankytné vody. Po malé chvíli nahoře dítě mé zatlesklo v dlaně: na skrovné jsme tu prostoře uprostřed modravé pláně. V okamžik oko obletí obrysy ostrova kolem, malého zázraku pro děti, s chatrčí na cípu holém. 32 Pustá je, zříme průlinkou, pán přijde za doby lovu – nízká, že ručkou malinkou děcko mé dosáhne krovu. Není tu stromů, tráva jen vrch kryje mořské té hory – černavé ovce v noc i den jsou jenom jejími tvory... „Jsme tady jako Robinson,“ dítě již báseň si snuje... Ach, slyším z dálky mládí zvon a duše za ním již pluje. Se ženou v tichém souznění pobíhám v dítěte stopách, poslouchám jeho blouznění o palmách, o antilopách. Drobounké hledám zátoky v záhybech pobřežní skály, dívám se v blankyt hluboký, loď hledám v modravé dáli. S děckem a ženou před chatou usedám v rozveselení, chleba a fíky v bohatou hostinu nám se zde mění... 33 Snad je to ostrov Mladosti, na nějž jsem divem se vrátil – ještě mne jednou pohostí, když se můj den byl už zkrátil! Ostrůvek malý jako dlaň bylo to vzdálené mládí – pro velké štěstí zpátky naň vrátili bychom se rádi!... 34