OSTRŮVEK.
SVÉ DCERUŠCE.
Ostrůvek malý jako dlaň,
zelený na modrém moři.
„Přistaňme, otče, vstupme naň,“
děcko mé žádostí hoří.
Vesluji k břehu, řídím loď
k oblouku zátoky mělké –
na břehu jsme již, děcko, choť,
života poklady velké.
Před námi dítě, vzadu my
stoupáme skalními schody,
chvílemi dole zašumí
o břehy blankytné vody.
Po malé chvíli nahoře
dítě mé zatlesklo v dlaně:
na skrovné jsme tu prostoře
uprostřed modravé pláně.
V okamžik oko obletí
obrysy ostrova kolem,
malého zázraku pro děti,
s chatrčí na cípu holém.
32
Pustá je, zříme průlinkou,
pán přijde za doby lovu –
nízká, že ručkou malinkou
děcko mé dosáhne krovu.
Není tu stromů, tráva jen
vrch kryje mořské té hory –
černavé ovce v noc i den
jsou jenom jejími tvory...
„Jsme tady jako Robinson,“
dítě již báseň si snuje...
Ach, slyším z dálky mládí zvon
a duše za ním již pluje.
Se ženou v tichém souznění
pobíhám v dítěte stopách,
poslouchám jeho blouznění
o palmách, o antilopách.
Drobounké hledám zátoky
v záhybech pobřežní skály,
dívám se v blankyt hluboký,
loď hledám v modravé dáli.
S děckem a ženou před chatou
usedám v rozveselení,
chleba a fíky v bohatou
hostinu nám se zde mění...
33
Snad je to ostrov Mladosti,
na nějž jsem divem se vrátil –
ještě mne jednou pohostí,
když se můj den byl už zkrátil!
Ostrůvek malý jako dlaň
bylo to vzdálené mládí –
pro velké štěstí zpátky naň
vrátili bychom se rádi!...
34