Sylvestrovská ballada.
Celý večer neprosvitly
černé mraky září hvězd;
všude mráz a tma jak v pytli,
a v tom temnu kolem mlýna
lká a úpí Meluzína,
že až uchu teskno jest.
Skulinami u okenic
žalostný ten větru kvil
jak se mísí v cinkot sklenic,
v smích a výskot drsných hlasů
hýřících jak o pospasu
sylvestrovských kratochvil!
V starých přátel dobré shodě
u mlynářů živo je
jako nikde na hospodě:
kol se zubí plno tváří,
a tam ladí muzikáři
krky své i nástroje.
9
Podál v koutě u komína
mlynářová, sličný zjev,
pokradí jen ruce spíná.
Jak to lká a stená zvenčí!...
a ten rámus není menší –
jistě že to boží hněv!
Obrátil se mlynář k ženě
a tak zpívá po půli,
po půli dí rozjařeně:
„Cos tak smutna, ženuško má?
vždyť já přece zůstal doma,
abych byl ti po vůli.
Chceš-li, já ti odpřisáhnu,
že dnes – jaká výhoda! –
paty přes práh nevytáhnu.
Hle, mně kyne nové mládí:
tu jsou moji kamarádi
a můj dům je hospoda.
Jenom ty bys také trochu
měla býti vesela
v společnosti ostrých hochů;
dnes nemáme zapotřebí,
aby kolem našich lebí
vládlo ticho kostela.
10
Nuž, buď smutku dáno vari...
že to úpí v komíně? –
aj to rok se loučí starý.
Nech ho stenat! tu máš sklenku!
na ten mrazný vítr venku
zapomeneš při víně.
Zapomeneš, i co ran ti
mlynář ještě namele...
holá, páni muzikanti,
ruce k dílu, spusťte skočnou –
nyní na smír tančit počnou
rozvadění manželé.“
A on jako v žití máji
s ní se točí do kola
a pak sklenku podává jí.
Ona pije, v smích se nutí
a pak sedá bez pohnutí
bledá jako mrtvola.
A co dál se po pijácku
řve a hřmotí ve mlýně –
rafij táhne na dvanácku;
a ten rámus není menší,
a ten vítr úpí zvenčí
pořád teskněj v komíně.
11
Bože, Bože, co to bude?...
ženu potěš, dobračku! –
Před ní tmí se všecko všude,
hlava klesá níž a níže
a ta její mdlobná tíže
tluče špaček po špačku.
Znova mlynář shlédnuv k ženě
ke stolu se obrací
a tak mluví přitlumeně:
„Ticho, chaso, chceš-li chápat
okamžitý dobrý nápad
k velkolepé lekraci.
Hle, rok starý za pár minut
bude všecek utuhlý
do vetchého roucha svinut
a pak složen hluchý, němý
s radostmi a nářky všemi
jednou pro vždy do truhly.
Nuž tím rokem udělejme
fantasie procesem
moji starou: v necky dejme
jiji, jak třeba k doby slávě,
a až bude půlnoc právě,
na dvůr v nich ji odnesem.
12
Beztoho mě v starém roce,
abych nepil, strašila,
že mi umře na vánoce:
nuž ať poznám, jak mi bědné
duši bude, až se zvedne
nad ní s křížem mohyla.“
Skončil mlynář – žena dříme...
vítr fičí v komíně...
„Ticho, ať ji nezbudíme!“
A on sáhl k dveřní klice
a dva šli a do světnice
nesou necky ze síně.
Tichý jásot na vší tváři –
nikde muk a nikde cek –
vše se tlačí ke mlynáři,
pomáhá mu polehýnku
nejdřív polštář a pak žínku
ukládati do necek.
Půlnoc táhne kvapem blíže.
Mlynář – ó těch nápadů! –
dává ještě místo kříže
dlouhou lžíci v ruku její
a teď – dvanáct! – odnášejí
na dvorek ji do chladu.
13
Jizba prázdna... jak se mrazem
náhle plní!... se stolu
cosi v kapkách crká na zem,
a ten vítr kvílí, kvílí,
jakby někdo v tuto chvíli
tuhl v chladnou mrtvolu!
Zpátky nyní přihnala se
rozjařená společnost
a s ní hluk a výskot zase;
mlynář jásá podnapilý,
že tak pěkně sprovodili
starý rok už na věčnost.
„A teď spusťte, hudebníci,
píseň, v které zaniká
vichrů nářek skuhrající:
máť má žena tvrdé spaní;
nezbudí-li mráz ji ani,
ať ji zbudí muzika!“
Brzy druh jak na turnaji
předčí druha v povyku,
až se stěny otřásají.
Mlynář zatím k dveřím zírá,
ale nikdo – kýho výra! –
nechce bráti za kliku.
14
Divná věc to! – mlynář náhlo
vylít’ skokem ze dveří...
cos jej stále na dvůr táhlo –
ach, tam jeho hezká žena
dosud v sen je pohřížena –
ani zraku nevěří.
Za ním v patách spělo mlejnem
něco hostů, velice
postrašených předtuch hejnem;
a teď všichni tělo její
honem z mrazu odnášejí
do teplounké sednice.
A když s beder těžké necky
na podlahu spustili,
pocit hrůzy pojal všecky,
ztichla hudba, jak když utne:
výraz její tváře smutné
byl i v smrti spanilý!
Mlynář nazpět zavrávoral –
ach, ten její siný ret
býval druhdy jako korál,
ach, a nyní z oka její
svou jen viděl beznaději
na se – slzou – vyhlížet.
15
Darmo, darmo rval si vlasy,
proklínal zlou skutečnost,
i svůj život na vše časy:
jeho žena, kvítek jarý,
jak ten rok se, smutný, starý,
odebrala na věčnost.
16