Sylvestrovská ballada.

Gustav Dörfl

Sylvestrovská ballada.
Celý večer neprosvitly černé mraky září hvězd; všude mráz a tma jak v pytli, a v tom temnu kolem mlýna lká a úpí Meluzína, že až uchu teskno jest. Skulinami u okenic žalostný ten větru kvil jak se mísí v cinkot sklenic, v smích a výskot drsných hlasů hýřících jak o pospasu sylvestrovských kratochvil! V starých přátel dobré shodě u mlynářů živo je jako nikde na hospodě: kol se zubí plno tváří, a tam ladí muzikáři krky své i nástroje. 9 Podál v koutě u komína mlynářová, sličný zjev, pokradí jen ruce spíná. Jak to lká a stená zvenčí!... a ten rámus není menší – jistě že to boží hněv! Obrátil se mlynář k ženě a tak zpívá po půli, po půli dí rozjařeně: „Cos tak smutna, ženuško má? vždyť já přece zůstal doma, abych byl ti po vůli. Chceš-li, já ti odpřisáhnu, že dnes – jaká výhoda! – paty přes práh nevytáhnu. Hle, mně kyne nové mládí: tu jsou moji kamarádi a můj dům je hospoda. Jenom ty bys také trochu měla býti vesela v společnosti ostrých hochů; dnes nemáme zapotřebí, aby kolem našich lebí vládlo ticho kostela. 10 Nuž, buď smutku dáno vari... že to úpí v komíně? – aj to rok se loučí starý. Nech ho stenat! tu máš sklenku! na ten mrazný vítr venku zapomeneš při víně. Zapomeneš, i co ran ti mlynář ještě namele... holá, páni muzikanti, ruce k dílu, spusťte skočnou – nyní na smír tančit počnou rozvadění manželé.“ A on jako v žití máji s ní se točí do kola a pak sklenku podává jí. Ona pije, v smích se nutí a pak sedá bez pohnutí bledá jako mrtvola. A co dál se po pijácku řve a hřmotí ve mlýně – rafij táhne na dvanácku; a ten rámus není menší, a ten vítr úpí zvenčí pořád teskněj v komíně. 11 Bože, Bože, co to bude?... ženu potěš, dobračku! – Před ní tmí se všecko všude, hlava klesá níž a níže a ta její mdlobná tíže tluče špaček po špačku. Znova mlynář shlédnuv k ženě ke stolu se obrací a tak mluví přitlumeně: „Ticho, chaso, chceš-li chápat okamžitý dobrý nápad k velkolepé lekraci. Hle, rok starý za pár minut bude všecek utuhlý do vetchého roucha svinut a pak složen hluchý, němý s radostmi a nářky všemi jednou pro vždy do truhly. Nuž tím rokem udělejme fantasie procesem moji starou: v necky dejme jiji, jak třeba k doby slávě, a až bude půlnoc právě, na dvůr v nich ji odnesem. 12 Beztoho mě v starém roce, abych nepil, strašila, že mi umře na vánoce: nuž ať poznám, jak mi bědné duši bude, až se zvedne nad ní s křížem mohyla.“ Skončil mlynář – žena dříme... vítr fičí v komíně... „Ticho, ať ji nezbudíme!“ A on sáhl k dveřní klice a dva šli a do světnice nesou necky ze síně. Tichý jásot na vší tváři – nikde muk a nikde cek – vše se tlačí ke mlynáři, pomáhá mu polehýnku nejdřív polštář a pak žínku ukládati do necek. Půlnoc táhne kvapem blíže. Mlynář – ó těch nápadů! – dává ještě místo kříže dlouhou lžíci v ruku její a teď – dvanáct! – odnášejí na dvorek ji do chladu. 13 Jizba prázdna... jak se mrazem náhle plní!... se stolu cosi v kapkách crká na zem, a ten vítr kvílí, kvílí, jakby někdo v tuto chvíli tuhl v chladnou mrtvolu! Zpátky nyní přihnala se rozjařená společnost a s ní hluk a výskot zase; mlynář jásá podnapilý, že tak pěkně sprovodili starý rok už na věčnost. „A teď spusťte, hudebníci, píseň, v které zaniká vichrů nářek skuhrající: máť má žena tvrdé spaní; nezbudí-li mráz ji ani, ať ji zbudí muzika!“ Brzy druh jak na turnaji předčí druha v povyku, až se stěny otřásají. Mlynář zatím k dveřím zírá, ale nikdo – kýho výra! – nechce bráti za kliku. 14 Divná věc to! – mlynář náhlo vylít’ skokem ze dveří... cos jej stále na dvůr táhlo – ach, tam jeho hezká žena dosud v sen je pohřížena – ani zraku nevěří. Za ním v patách spělo mlejnem něco hostů, velice postrašených předtuch hejnem; a teď všichni tělo její honem z mrazu odnášejí do teplounké sednice. A když s beder těžké necky na podlahu spustili, pocit hrůzy pojal všecky, ztichla hudba, jak když utne: výraz její tváře smutné byl i v smrti spanilý! Mlynář nazpět zavrávoral – ach, ten její siný ret býval druhdy jako korál, ach, a nyní z oka její svou jen viděl beznaději na se – slzou – vyhlížet. 15 Darmo, darmo rval si vlasy, proklínal zlou skutečnost, i svůj život na vše časy: jeho žena, kvítek jarý, jak ten rok se, smutný, starý, odebrala na věčnost. 16