KAPLE U MOŘE.
Cesta pokraj moře; dolů skály sestupují
širokými stupni, důstojnými moře prostoru,
které, když je větry z klidu vyruší a vzdují,
vystupuje po nich s kypěním a šumem nahoru
a kam nedostoupí, k cestě, k piniové aleji,
stříkne aspoň pěnou, tisícerou slanou krůpějí.
Jdu, tou cestou váben, až kde v moři končit zdá se;
skalní výběžek tam změněný směr břehu zakrývá,
na něm maják světla zeleného vypíná se –
před ním, dlouho skryta, z myrtí ve slunci se usmívá
kaple běloskvoucí: okna kruh jen v štítě, nad štítem
silvetusiluetu zříš zvonku nevysoké klenby průsvitem.
Podvečer sem ženy chodívají v černém rouše,
s růženci jdou v rukou, s polohlasnou na rtu modlitbou;
cílem jejich kaple bílá na výběžku souše,
poutnice v ní mizí při západu skrovnou pod krytbou.
Za nimi jsem vstoupil, ač mi zašla doba mystiky –
uvnitř ovanul mne dojem nečekaně veliký.
64
Divná svatyně to! Obraz matky Ježíšovy
skrovném na oltáři v šeru kaple málem přehlížíš –
zříš, jak plní stěny obraz mnohý starý, nový,
na nich místo světců lodi různých tvarů zříš,
na vzbouřeném moři míhají se stěžně, komíny,
pod každým z nich nápis: Ztroskotal se Anno Domini...
Člověk svému božstvu skrovný chrám tu vybudoval –
zatím valné moře vítěz vniklo kaple pod střechu;
člověk pod tím krovem památky svých žalů choval,
v božstvu, jež si vznesl, zbožně hledaje svou útěchu –
zatím v dějích lodí, které s lidmi klesly pod vody,
psal sem epopeji věčné, nekonečné přírody.
Moře na obrazech vlnami se prudce vzdýmá,
živel vody s větrem v obrovitém, velkém zápase,
z mračen proudy řinou, blýská se a – slyšíš – hřímá,
propast otvírá se, kde dřív hora vody zvedla se,
z ní zas jiná vstane jako velkolepá mohyla –
příroda si vzala, co kdys do života vzbudila...
Duch v tu epopeji kaple na stěnách se hrouží,
za šumění moře cítí náhle nad vše jasněji:
65
ženy, před svým božstvem jež se modlí zde a souží,
moře, jehož píseň tiše vniká sem či bouřněji,
i ti utonulí, nad nimiž se moře prostírá –
všecko, vše že věčnou částkou věčného jest Vesmíra...
66